Třetího dne se konal pohřeb agenta Mv100. Všichni tučňáci se vrátili do svých domovů. Stroje, které ovládaly mysli některých tučňáků, přestaly fungovat, když se Atem opět stal Auk-jentem, pohádkou, která bude už navždy pouze strašit malé děti.
V čele smutečního průvodu šli Aunt Arctic, Gary a Sensei.
„A opravdu to nemohl přežít?“ ptala se zničená Aunt Arctic Garyho.
„Bohužel. Při takové rychlosti se voda chová jako beton,“ řekl Gary.
Sensei mlčel. Už dávno chtěl učit své ninjy umění Card-Jitsu Shadow. Kdyby to udělal, možná by Mv100 nemusel provést svou oběť. Sandra si o několik řad povídala s Dot.
„Je pravda, že nenašli tělo?“ zajímalo jí.
Dot se rozhlédla kolem, jestli je nikdo neposlouchá a potom přikývla.
„Ano, rakev je prázdná.“
Průvod právě procházel kolem iglú, kde Mv100 bydlel.
„Nezničíme jej, ani neprodáme,“ řekl Director o den dříve v televizním projevu. „Zůstane majetkem EPF a budeme jeho iglú ukazovat dalším generacím. Plánujeme, že tam vznikne muzeum agentů.“
Těsně za dřevěnou schránkou pochodovali Ccdn, Jet Pack Lisured a Teri2, přátelé Mv100 z dob, kdy Herbert unášel tučňáky pomocí pufflů. Dokonce i ten lední medvěd poslal dopis. Sice byl jako vždy nenávistný, o tom, jak teď bude mnohem lehčí zničit Club Penguin, když tu Mv100 není, ale jeho urážky jako by postrádaly úder. Director stále netušil, jak se k němu mohla ta zpráva donést.
Prázdná truhla měla být pohřbena v divočině, mezi sopkou, kde bylo ohňové Dojo a vodopádem, kde se nacházelo vodní Dojo.
Po dlouhých dvou hodinách konečně průvod došel do cíle. Většina veřejnosti už odešla. Na místě ale pořád byly televizní kamery. Všechny střežila Vojenská jednotka Clubu Penguin, MUCP.
Hlavní projev měl Jet Pack Guy.
„Sešli jsme se tu dnes, abychom uctili památku agenta, který své práci zasvětil celý život a smrt. Svou obětí zachránil tisíce nevinných občanů našeho ostrova. Sešli jsme se tu, abychom si tu připomněli Mv100.“
Řečnil ještě dlouho. O tom, jak Mv100 dokázal bez boje přimět Herberta k odchodu tím, že vyhrál soutěž ve Sled Race. Vyzdvihl jeho vytrvalost, když musel na Jet Packu sám najít Rockhopperovu loď.
„Řečičky,“ ušklíbl se jeden reportér. „Stejně nikdy nic pořádného neudělal. Možná, že si to všechno vymysleli.“
Všichni pufflové, které Mv100 vlastnil, byli přítomní. Director se s nimi prostřednictvím Senseie, který uměl mluvit pufflí řečí domluvil, že budou iglú udržovat uklizené, čisté, v tom stavu, jako když jej agent naposledy opustil. Iglú včera také zažilo neobvyklou návštěvu. Rookie donesl do skříně Mv100 sluneční brýle, agentský oblek, dlouhou zelenou šálu a pantofle s králíčky. Agenti je našli na střeše majáku, když hledali stopy po Mv100. Puffle Zlaťák jim ale všechno řekl, a tak se svět dozvěděl o úmrtí červeného tučňáka.
Zlatí pufflové souhlasili s tím, že vykopou hrob. Když byla díra v zemi dostatečně hluboká, na provazech tam spustili truhlu. Jen pár vyvolených vědělo, že je ve skutečnosti prázdná. Hnědí pufflové sestrojili stroj, který na rakev naházel dostatečné množství hlíny. Žlutý puffle vytvořil náhrobek, kterému vévodila velká kamenná přilba. Dokonce ji i omalovali na červeno.
„A je po všem,“ řekla Aunt Arctic, když byla dřevěná schránka v zemi. Gary ji objal.
„Jeho příběh skončil, ale agentské příběhy neskončí nikdy.“
„To jsi řekl hezky,“ uznale pokýval hlavou Rookie.
„Agentské příběhy… Napadlo mě, že bych o něm napsala knihu,“ řekla Aunt Arctic, když odcházeli.
„To by šlo. Jak se bude jmenovat?“ ptal se Sensei.
„Zatím váhám. Původně jsem to chtěla pojmenovat Herbert aneb příběh tučňáka Mv100, ale Agentské příběhy je asi lepší název.“
„Mohl by to sepsat Jan Ploutvotleskač,“ navrhla Dot.
„Ten nadějný mladý spisovatel? To by možná šlo,“ řekla Aunt Arctic a zamyslela se.
Kdyby pořádně poslouchala, uslyšela by, jak za nimi prasklo pár větviček.
Mv100 se zamračil. Že by o něm měl něco napsat Jan Ploutvotleskač? Jen přes jeho mrtvolu!