Na střeše majáku foukal silný vítr. Mv100 balancoval uprostřed dalekohledu, když za ním Atem přišel.
„Spadneš,“ upozornil jej Atem.
„A co když ano?“ řekl Mv100 a seskočil zpátky na podlahu.
„Tak se zabiješ a mě už nikdo nezabrání ovládnout ostrov,“ zasmál se Atem.
„Opravdu si myslíš, že by ti má smrt pomohla?“ zeptal se Mv100 a pomalu k Atemovi přišel. Byli naprosto stejně velicí, takže mu mohl hledět do očí.
„Samozřejmě. Proč se ptáš? Copak to není logické?“ divil se Atem.
Mv100 sebou trhl.
„První chyba,“ začal přednášet, „kterou jsi udělal, bylo to, že ses rozhodl ignorovat svou historii.“
„Jak?“
„Ale no tak, jsi vážně tolik hloupý? To rozhodně nemáš po mně. Pohádka tvrdí, že tě Garn začaroval do prstenu. Legenda v Doju tvrdí, že jsi byl uspán a vložen do všech stínů světa. Proč ten rozdíl?“
Atem chtěl něco říct, ale Mv100 jej zarazil.
„Druhá chyba byla a stále je, že nemáš ponětí o čase.“
„Co je to za chybu?“
Mv100 začal obcházet světlo majáku. „Osm dní nebo osm let? Myslíš si, jak jsi dobrý, ale listina mluvila pravdu. Dnes je poslední den, kdy máš tělo.“
„Ne,“ vydechl Atem.
„Třetí chyba úzce souvisí s druhou. Bylo ti jedno, co tvrdí všechna proroctví dohromady. Určitě jsi nikdy neslyšel o druhém, třetím a čtvrtém? Znáš obsah jen toho prvního, což je délka tvého pobytu zde. Druhé proroctví říká, že jediný, kdo tě může porazit, jsem já.“
„A co ta zbylá dvě?“ zajímal se Atem.
„Neříkej, že tě to tak najednou zajímá. Konečně čtvrtá chyba je, že ses nepodíval do dalekohledu na všechny ty lodě Panfu, které na nás právě teď míří.“
„Cože?“ vyjekl Atem a hnal se k teleskopu. Když se do něj podíval, poznal, že se nechal nachytat.
„Lhal jsem,“ pokrčil rameny Mv100, „ale to my agenti děláme.“
Atema začala bolet hlava. Pochopil, co se děje.
„Umírám,“ zašeptal.
„Já taky,“ odvětil Mv100.
„Nemusel bys,“ řekl Atem a chytil se za břicho.
„Ale ano. Vidíš to velké světlo uprostřed? Nedělá se ti z něj zle?“
„Pocházím ze stínů. Jasně, že jo, ale je tu něco horšího.“
„Tyče, které drží sklo oddělující žárovku od nás, vrhají samozřejmě stín. Stín, do kterého budeš zanedlouho uvržen.“
„Uteču!“ řekl Atem a hnal se ke dveřím.
„Ne tak rychle,“ řekl Mv100 a poručil větru, aby dveře přibouchl. Atem se na něj bázlivě podíval.
„Jsem starý několik tisíc let a ty jen pár roků. Jak můžeš mít větší moc než já?“
„Některé mé vlastnosti se přenesly na tebe. Proč sis myslel, že se tak nemohlo stát i obráceně?“
„To nemyslíš vážně!“
„Ale ano. Ale ty vlastnosti ve mně jsou jen dokud se nevrátíš do stínu. Zatím však pořád můžu udělat pěknou atmosféru pro to, co se stane.“
Mv100 zatleskal a na celém ostrově nastala bouřka. Světlo majáku teď svítilo strašidelně.
„Docela tma, to se ti líbí, ne?“ řekl Mv100.
„Až na ten maják docela dobrý,“ ucedil mezi zobákem Atem.
„Teď to přijde,“ řekl Mv100. Přímo za ním se zablesklo. Opět vylezl na dalekohled.
„Třetí proroctví tvrdí, že Auk-jent se může navrátit do stínů pouze tak, že zemře osoba, díky které získal své druhé tělo.“
„Takže ty…“ Atem tomu nemohl uvěřit.
„Ach ano,“ usmál se Mv100 a skočil dolů.
Atem se zvolna propadl do stínu. Bouřka skončila tak rychle, jako začala.