Atem opravdu neměl ponětí o čase. Jeho zmražení netrvalo dva roky, ani dvě hodiny, ale dvě minuty. Všichni agenti se probudili a hodně je bolela hlava. Mv100 seděl v koutku a díval se před sebe. Věděl, že mu byla vymazána část paměti, ale netušil, co mu tam Atem smazal. Náhle se vedle něj objevil Sensei.
„Jak jste mě našel?” vydechl Mv100.
„Jsi můj učedník,” pokrčil rameny Sensei, „vzniklo mezi námi psychické spojení, díky kterému se můžeme najít. Což se dá využít při únosech, že.”
„Rozhodně. Ale proč jste tady?”
Sensei se usmál: „Nejsem. Je to projekce. Stojím, nebo přesněji řečeno sedím, na své podložce v Doju.”
„To je jedno. Proč se sem projektujete?”
„Vím, že ti to říkám docela pozdě, ale našel jsem starý svitek o tom, jak se Auk-jent vrátí k životu.”
„Ano? To už jsem si vyzkoušel v praxi,” odsekl Mv100.
„Vždyť říkám, že o tom mluvím pozdě. Je tam však jedna věc, která by tě mohla zajímat. Vlastně dvě.”
„Jestli to bude něco jako, že Atemova největší slabina jsou kartáčky na zuby…“
„Nech toho! První proroctví z toho pergamenu praví, že Auk-jentova druhá vláda bude trvat osm dní. Takže na Nový rok by už mohl být pokoj. Druhý odstavec mluvil o tom, že Auk-jenta může zničit pouze ten, z koho je zrozen. To jsi ty.”
„Chápu,” zavrčel Mv100.
„Proč jsi takový rozzlobený, učedníku?” divil se Sensei.
„Atem tu před chvílí byl a vymazal mi část paměti. Vím, že něco chystá, ale nevím co. Pamatuji si, že říkal, že nechce ztráty na životech. Je docela milý, když se to tak vezme.”
„Až na to, že je to tisícileté čiré zlo, máš docela pravdu.”
„Už není. Vzal si nějaké vlastnosti ode mě.”
„Učedníku, dám ti jednu radu. Bojoval jsem se zlem v mnoha podobách a něco jsem se naučil: nikdy jim nevěř, když tvrdí, že se změnili!”
„Když myslíte. Nechcete se vrátit do Doja?” řekl otrávený Mv100.
„Nevidíš mě rád? Už mizím.” Sensei se uklonil a vypnul projekci.
Mv100 si uvědomil, že je v místnosti ticho. Všichni se dívali na něj.
Sensei se ještě na chvíli objevil a řekl: „Nikdo jiný než ty mě nevidí. Takže si myslí, že mluvíš sám se sebou.”
Mv100 se rozhlédl po překvapených tvářích ostatních agentů. „Promiňte, to byl Sensei. Mám… Mám v uchu sluchátko a v zubu mikrofon, Gary mi ho tam včera nainstaloval,” vymluvil se.
„Fajn,” řekla Director, když se vzpamatovala. „Mv100 tvrdí, že Atem něco chystá, ale neví co. Proto vytvoříme hlídky kolem každé významné budovy na ostrově.”
Odpovědí bylo mohutné bučení.
Zvedla ploutve: „Vím, že chcete dnes být s rodinami, ale pokud se chceme dožít zítřka, je to bezpodmínečně nutné.”

O půl hodiny později byli již všichni agenti tam, kde měli být. Na Aguentim zůstala jen malá skupina velení, která rozdělovala úkoly všem v terénu. Vzhledem k tomu, jaký měl Mv100 vztah k nepříteli, byl velením pověřen on a ne Director. První věc, kterou agent M jako velitel Operace Světlo udělal, bylo, že pověřil Garyho úkolem, aby zjistil, co všechno mohl Atem získat z rodokmenu rodu Stů.
„Zatím nevím, jak to udělám,” přiznal se Gary, „ale teoreticky je možné zjistit dědičné vlastnosti. Spolehni se, stihnu to.”
„Šéfe?” ptal se Rookie, „Mám zrušit koncert Penguin Band?”
„Nemyslím. Pokud opravdu nechce mrtvé, zjistí si, že útok na divadlo by se mu nevyplatil.”
„Co když blafuje?“
„Já mu v tomhle věřím.“
„Jo, to se ti to věří,“ brumlal Rookie, když odcházel, „když je napůl ty.“