Skupina tučňáků po několika hodinách letu přistála na maličkém ostrově.
„To už jsme určitě za půlkou, ne?“ funěl EKG.
„Co tě nemá,“ smál se mu Theo, „nejsme ani v pětině!“
„Cože?“ řekl EKG a svalil se na zem.
„Na lodi budeme až za dva, tři dny,“ vysvětloval velitel.
„Cože?“ zopakoval Emanuel, ale tentokrát ne tak nahlas. Mumla si k němu přisedl.
„To ještě nic není. Jednou jsme s Theem zachraňovali podobnou loď, ale tamta byla ještě o padesát kilometrů dál. Navíc byl strašný protivítr. Cesta nám trvala týden a ke konci už jsme neměli žádné jídlo.“
„Tak to vám nezávidím.“
„Jak dlouho létáš s jetpacky?“ zajímalo Mumlu.
„No… Asi dva roky…“ vymýšlel si EKG.
„Kam jsi nejdál doletěl?“
„Ále, moc daleko ne, jen na severní pól a zpátky,“ pokračoval Emanuel ve lžích. Mumla věděl, že si to vymýšlí, ale zajímalo ho, jak dlouho to EKG vydrží.
„A viděl jsi žirafy?“ pokoušel jej Mumla dále.
„Žirafy?“ zamyslel se EKG, „ano, těch tam bylo plno.“
„Mají dlouhé zobáky, že?“
EKG netušil, co to vlastně ta žirafa je, takže jen němě pokýval hlavou. Mumla už ho nechal. Přesvědčil se o tom, že se dal do spolku s naprostým hlupákem.
„Můžem?“ zeptal se za pár minut kapitán.
„Ano,“ řekli Theo a Mumla.
„Ne,“ řekl Emanuel.
Kapitán se na něj dlouze zadíval a po chvíli řekl: „Většina je pro. Odlétáme.“
„Ale mě už bolí ploutvičky,“ stěžoval si EKG.
„Tvoje ploutve, tvůj problém. Chceš tu snad zůstat?“ zeptal se jej pochybovačně žlutý tučňák.
„Ne, to ne. Když o tom tak přemýšlím, jsem svěží jako rybička. Jdeme na to?“
Mumla, EKG i žlutý tučňák už byli ve vzduchu, zbýval už jen Theo.
„Copak tebe taky bolí ploutvičky?“ dobíral si ho Mumla.
„Ale kdepak. Jen mi to nechce nastartovat,“ stěžoval si Theo.
„Ukaž,“ řekl vedoucí a sletěl zpět na povrch.
„Jako bych měl něco v trysce.“
„Zvláštní. Podívám se, třeba to bude opravdu tím…“
EKG se podíval na moře a zeptal se Mumly: „Támhle ten tmavý stín, co je to?“
„Co myslíš?“ odpověděl Mumla a přiblížil se hladině.
„Ale ne…“ vydechl, „To…“ Celý se roztřásl.
„Děje se něco?“ znejistěl Emanuel.
„Chobotnice!“ vypískl Mumla a celý se roztřásl. Tučňáci na ostrůvku se ohlédli – a opravdu, z vody už trčelo jedno chapadlo a švihalo všude kolem.
„Pořád to nejede!“ zvolal zoufale Theo.
„Zkusím tě vynést!“ zakřičel vedoucí. Jenže tučňák byl s jetpackem příliš těžký.
„Pozor, Mumlo!“ odstrčil EKG kamaráda, který se třepal a nebyl schopen pohybu.
Přiletěl k povrchu, popadl Theovy nohy a kývl na žlutého tučňáka. Ten porozuměl a uchopil hlavu. Z vody se vymrštilo další chapadlo a začalo kolem trojice svírat oblouk.
„Na tři! Raz, dva, tři!“ S touto větou se všichni zvedli do vzduchu. Tam už na ně byl mořský netvor marný. Z Theova jetpacku vyletělo trochu písku a trysky se okamžitě zažehly.
„To bylo o fous,“ oddechl si Theo, když byli o pár kilometrů dál. „Díky, EKG. Bez tebe bychom se tam asi utopili.“
„Maličkost,“ mávl ploutví Emanuel. „Ale kdyby se Mumla tak nevylekal, nechal by ho to udělat.“
„Já bych Thea neunesl. Utopili bychom se všichni,“ ozval se Mumla.
„Váš problém. Každopádně jsem to udělal, ne? A to se počítá.“
„Chceš tím jinými slovy říct, že jsi nás zachránil jen kvůli tomu, aby ses tím mohl vychloubat?“
„Ne, to jsem rozhodně nemys…“
„Ty jsi opravdu nemožný, víš to?“ zakroutil hlavou Theo a popoletěl dopředu, protože musel rozrážet vzduch.