„Co jste vlastně myslel tím králem?“ divil se návštěvník.
„No… Král potřebuje hrdinu, aby něco vyřešil, ten se vydá na výpravu a stane se slavným… Logické, ne?“ odpověděl mu Emanuel.
„Ani ne. Pokud se nepletu, jsme republika. Můžu si sednout?“
„Samozřejmě. Moment, vypnu televizi.“
„Tak,“ řekl EKG, když se usadil, „jak slavný? Co po mně chcete?“
„Promiňte, nejdřív se musím ujistit, že jsem tu dobře,“ řekl neznámý a odkašlal si. „Jste Emanuel K. Grand?“
„Jistěže ano. A teď už povídejte.“
„Asi dvě sta kilometrů od našeho ostrova se nachází výzkumná loď ctihodného pana Entrea. Je to vědec a do té oblasti se vydal zkoumat podmořské proudy. Jenže co se nestalo. Právě ty mořské proudy, které chtěl zkoumat, se jaksi zastavily. Takže ctihodný pan Entre teď stojí na jednom místě a nemůže se ani hnout.“
„Copak nemají záchranné jetpacky?“
„Mají, ale Entre je strašný lakomec. Šetří, kde se dá, takže nekoupil palivo. Já pro něj pracuji, takže musím vědět, jak to je.“
„Jak jste říkal, že se jmenujete?“ prohodil EKG.
„Neříkal. Takže, my bychom od vás potřebovali, abyste se zúčastnil výpravy, která zachrání Entreovu loď. Nejenže odměna bude královská, ale určitě se o vás budou zajímat i noviny.“
„To je velmi zajímavé, pane Neříkale. Co to obnáší?“
„Když jsem říkal ‚neříkal‘, tak jsem neříkal, že se jmenuju Neříkal. Říkal jsem, že jsem neříkal, jak se jmenuji. Proč to vlastně říkám?“ rozzlobil se návštěvník.
EKG se zmohl jen na: „Cože?“
„To je jedno. Vy byste měl za úkol doletět na jetpacku až na výzkumnou loď a tam předat benzín do záchranných jetpacků. Pokud se počasí neumoudří, všichni potom odletíte na ostrov.“
„Aha.“ EKG se podíval na svého puffla Herberta, který mezitím usnul. Ukázal na něj. „Asi bych si ho nemohl vzít s sebou, že?“
„Jak bych vám to jen taktně sdělil,“ zamyslel se žlutý tučňák, „asi takhle – ne. Už jen proto, že se zdá, že váží víc, než vy.“
„To měl být kompliment, nebo urážka?“ zamrkal zmatený EKG.
„Obojí, záleží na úhlu pohledu.“
„Hmph! Ale zaujal jste mě, to musím uznat.“
„Já vím,“ zamumlal cizinec a popřemýšlel o tom, že by vypnul stroj na ovládání myšlenek, který měl schovaný v kapse. Nakonec se rozhodl, že to neudělá.
„Mohl byste mě nechat popřemýšlet?“ zeptal se po chvíli Emanuel.
„Jistě,“ řekl cizinec a vyšel ven, aby ponechal EKG jeho myšlenkám.
„Hm, hm,“ řekl si Emanuel, když neznámý tučňák odešel. „Sice neznám jeho jméno, ani si nemyslím, že by mě něco takového bavilo, ale…“ Roztančil se.
„Slavný, já budu slavný!“ radoval se.
„Poslední otázka,“ vykoukl na žlutého tučňáka ze dveří. „Mají na té lodi nůžky?“
„K čemu nůžky, proboha?“ divil se cizinec.
„Copak nevíte, jaké faux pas by bylo, kdybych se na té lodi objevil s hlavovým peřím delším než 3,14 centimetrů?“
Žlutý tučňák vzdychl, ale jen tak, aby to nebylo slyšet. Už pochopil, proč se o EKG ve firmě mluvilo jako o „dostatečně šíleném, aby tu práci mohl vzít“.