Když EKG dorazil na pláž, bylo tam už hodně tučňáků. Posmutněl. Čekal, že tu bude první. No co, řekl si, zas jich tu tolik není. Večer si to zapíšu do deníku. Prodral se mezi přítomnými až skoro na začátek zástupu.
„Hele, mladíku, tady je fronta. Co se cpeš dopředu?“ vykřikl na něj nějaký tučňák.
„Já ti dám „mladíku“, ty staříku. Já jsem slovutný EKG, rozumíš?“ odvětil Emanuel Grand a cpal se dál.
„EKG? To jsem nikdy neslyšel. Asi nějaký namyšlený novinář,“ zamyslel se tučňák.
Konečně nastala sedmá hodina a z Migratoru se vysunul můstek. Přítomní začali jásat a mávat na piráta, který právě vystupoval z lodi.
„Ahoj! Já být velmi rád, že já moci být s vy opět. Tady být podpisy pro vy!“ vykřikl Rockhopper a začal podepisovat kartičky. EKG se k němu rychle procpal.
„Pane, tady pane, děkuji pane, ano pane,“ drmolil. Rozhlédl se kolem sebe, jestli se na něj někdo nedívá a vzal jednomu tučňákovi fotku s Rookieho podpisem.
„Neměl si ji sem brát,“ ušklíbl se a odběhl směrem ke srubu. Bylo úterý, takže se tam jako obvykle konal sraz sběratelů. Tučňáci si tam vyměňovali piny, kartičky s podpisy známých osobností a podobně. EKG prudce rozrazil dveře. Všichni se na něj podívali.
„Nejnovější model Rockhopperova podpisu. Limitovaná edice. Za kolik ji chcete?“ řekl. Chvíli bylo ticho, ale potom se na něj vrhla horda tučňáků, která toužila mít nejnovější model Rockhopperova podpisu, limitovanou edici.
„Já dám tisíc mincí!“
„Já ji vyměním za dva nejnovější piny!“
„Nechcete mi tu kartu darovat?“
Všichni se překřikovali, kdo dá lepší nabídku.
„Za Senseiův podpis! Chcete Senseiův podpis?“ EKG zpozorněl. Přesně tohle chtěl. Zvolal mocným hlasem: „Dáte mi Senseiův podpis?“
„Ano, ano! Já mám dva! Tady, prosím,“ křičel jeden modrý tučňák. EKG mu vytrhl ty dvě karty z ploutve, vložil mu tam Rockhoppera a utekl. Z dálky se za ním ozývalo: „Podívejte! Já mám limitovanou edici! Hurá!“
Kdyby jen onen modrý tučňák tušil, že jeho nový majetek je asi tak vzácný, jako sníh na Clubu Penguin…

EKG si doma sedl na křeslo a zapnul televizi. Jeho puffle Herbert mu vyskočil na klín.
„No, ťuťánku, pojď k tátovi,“ hladil jej Emanuel.
Co kdyby mě někdo slyšel, napadlo jej. To bych hned pozbyl i té trochy vážnosti, kterou mám!
A opravdu. Někdo silně zabouchal na dveře. EKG opatrně otevřel dveře. Stál za nimi žlutý tučňák.
„Co chcete?“ zeptal se a v ruce třímal dřevěnou tyč.
„To vám můžu říct, až položíte tu tyčku,“ řekl neznámý. EKG ji s krátkým zavrčením zahodil.
„Nabízím práci,“ vysvětlil žlutý tučňák.
„Nepotřebuji práci. Ledažeby… Budu pracovat pro krále?“ zajímalo Emanuela.
„Krále? Zbláznil jste se? Nemáme žádného krále. Kdepak. Hledám kandidáty na podnik pro celé muže. Budete slavný, člověče.“
„Cože, slavný?“ zajiskřilo EKG v očích. „Pojďte dál, to mě zajímá!“