„To není možné,“ řekla Sandra.
„Proč si myslíš, že jsem tak dováděl?“ ptal se jí poťouchle Mv100.
„Neřekl jsi, že to máš být ty.“
„Stejně to budu muset udělat. Stejně se budu muset zabít.“
„Proč?“ divila se Sandra.
„To ti nemůžu říct,“ řekl Mv100 a nasadil si batoh.
„Vy všichni tady zůstanete, dokud vám puffle nedá pokyn. Máte ho tady ještě?“
„Ano, tady spí.“
„Dobře,“ řekl Mv100 a vzbudil Zlaťáka.
„Pošli zprávu tučňákům v jeskyni, aby přišli sem. Potom půjdeš za mnou. Je ti to jasné?“ sdělil Mv100 pufflovi.
„Samozřejmě. Ale to jsi mě nemohl ještě nechat chvíli prospat?“ řekl Zlaťák a odhopsal směrem ke schovanému jezeru.
„Já vyrazím,“ oznámil suše Mv100.
„Dávej na sebe pozor,“ strachovala se Sandra.
„Neboj. Všechno ve zdraví přežiju. Nebo spíš přeumřu,“ zasmál se nervózně Mv100 a odešel.

Atem stále nemohl uvěřit tomu, že se zajatcům podařilo uprchnout. Také už se vzdal naděje na ovládnutí Ostrova lidí.
„Když má moje vláda trvat jen osm dní, vezmu všechny tyhle zatracené tučňáky s sebou,“ vrčel a přemýšlel, jak nejlépe potopit ostrov.
„Už to mám!“ zasmál se po hodině přemýšlení.
„Kolik tady máme vrtaček?“ zeptal se tučňáka, který mu stál po boku.
„Tady v majáku je jich pouze dvacet, ó vznešený,“ řekl tučňák s myšlenkovou krabicí na hlavě.
„To je málo. Kde je jich víc?“ ptal se Atem.
„Nejvíce vrtaček je v dole, ó vznešený,“ informoval jej tučňák.
„Pošli padesát jednotek k dolu, aby získali vrtačky. Ostatní odešli na přesný střed ostrova. Kde to je?“
„Tuším, že na hokejovém stadionu, ó vznešený.“
„Skvěle. Řekni jim tedy, ať jdou tam. Ti, kteří si vezmou vrtačky, se k nim potom připojí.“
„Ano, ó vznešený,“ uklonil se tučňák a odešel.
Atem se rozhlédl po majáku. Bylo to tu malé, ale nebylo tam moc světla, takže se mu maják docela zamlouval. Vyšel ven. Několik tučňáků tam ještě stavělo loď, kterou se měli všichni dopravit k Panfu.
„Cityelefante!“ zakřičel na jednoho z nich, který byl patrně mistrem.
„Ano, ó vznešený?“ zeptal se Cityelefant.
„Skončete výstavbu a jděte s ostatními do dolu pro vrtačky,“ rozkázal mu Atem.
Dveře od majáku vrzly. Atem se otočil na tu stranu, ale nikdo tam nebyl. Bylo mu to divné. Že by šel jeden z jeho vojáků dovnitř bez dovolení? Raději se tam vydal. Když vešel dovnitř, maják byl prázdný.
„Haló?“ zavolal. „Je tady někdo?“ Vykřikl. Jeho stín zmizel!
„Kdo jsi? Co jsi udělal mému stínu?“
„Jenom jsem zhasl světlo,“ řekl neviditelný tučňák. Atemovi ten hlas přišel povědomý, ale nemohl si ho spojit s žádnou postavou. Reflektor se opět rozsvítil a Atemův stín se vrátil.
„Myslím, že vím, kdo jsi!“ zvolal Atem.
„Ano? Tak mi to pověz!“ zasmál se zvonivý neznámý hlas.
Atem si sundal králičí pantofli a začal ji cumlat. To v posledních dnech často dělal, když potřeboval na něco rychle přijít.
Mv100 se zjevil.
„My senseiové dokážeme ovládnout neviditelnost, víš? A nech tu nebohou botu na pokoji!“
„Ty!“ zakřičel Atem. „Ty už mě dlouho otravovat nebudeš!“
„Tak si pro mě pojď!“ ušklíbl se Mv100 a vyběhl nahoru.
Atem chvíli váhal, ale potom se rozhodl jít za ním.