Bylo poledne a slunce svítilo velmi silně, takže stínů bylo mnohem méně. Gary, Aunt Arctic a Mv100 se sešli v Garyho iglú, aby se pokusili vyřešit situaci.
„Nikdy jsem neslyšela nějaký stín mluvit. A to, že by stín dokázal vytvořit postavu, považuji za nejméně silně nepravděpodobné.“
„Postavu?“ lekl se Mv100.
„Ano,“ kývl Gary, „Ráno jsem v telefonní centrále viděl stín, který se zformoval do tvaru velkého tučňáka.“
„Jak velkého?“
„Asi jako šest na sobě postavených normálních tučňáků.“
„Nedaří se mu to,“ zamumlal Mv100.
„Co? Komu?“ ptala se Aunt Arctic, ale Mv100 ji odbyl: „Nic, to jsem si jen něco říkal pro sebe.“
„Nemyslím si, že by to mohla být nějaká hrozba. Potřebuji prostě vysvětlení, proč si lidi myslí, že na ně stíny mluví a co udělat, aby si to nemysleli,“ vysvětlila jim Aunt Arctic.
„Mňo, já vím, že je Štědrý den a měl bych si od práce odpočinout, ale ráno jsem trochu vynalézal. Podařilo se mi vyvinout Antistínovátor 3000 a měl jsem možnost vyzkoušet jej na té postavě, o které jsem už mluvil,“ řečnil Gary, „Ale já jsem očekával, že zmizí a místo toho stín jen zakřičel, jako bych do něj strčil hodně velkým párátkem.“
„Nebude to tak jednoduché,“ odporoval Mv100, „mluvil jsem se Senseiem a on říkal-“
„Nech mě domluvit,“ přerušil ho Gary.
„Promiň.“
„Když selhal Antistínovátor, vytvořil jsem z pár lžiček, špejlí a magnetického generátoru Zachycovač stínů 3000. A povedlo se mi jeden chytit,“ chlubil se vynálezce.
„Kde?“ řekl rychle Mv100.
„V centrále EPF, chtěl jsem navrhnout, abychom se tam šli podívat.“
„To bych radila,“ odfrkla Aunt Arctic a zvedla se.

„Tak tady to je,“ řekl Gary a ukázal na malou dřevěnou klec na stole. Ačkoli na ni svítilo několik lampiček, její vnitřek byl dokonale tmavý.
„Je tam něco, co pohlcuje světlo. Když jsem to chytal, křičelo to.“
„Co říkal?“ zeptal se ohromený Mv100.
„Že je Agent.“
„Opravdu to bylo ‚Agent‘? Ne něco podobného?“ ujišťoval se Mv100.
„No, vyslovoval to spíš jako ‚Aukent‘, ale určitě to tak bylo.“
„Takže je to on,“ vydechl překvapený Mv100.
„Kdo?“ nechápal Gary.
„Chtěl jsem vám o tom říct, ale přerušil jsi mě. Sensei mi vyprávěl starý příběh o Auk-jentovi.“
„Starý příběh?“ zasmála se Aunt Arctic. „Vždyť je to pohádka pro malé děti, které se rády bojí!“
„Vážně?“ Mv100 byl velmi zmatený.
„Já ji neznám,“ kroutil hlavou Gary.
„Ale no tak, určitě ji znáte oba,“ smála se Aunt Arctic, „Kdysi dávno žil byl kouzelník Garn a při jednom ze svých pokusů vyčaroval zlého ducha – tučňáka Auk-jenta. Ten ho chtěl zabít, ale Garn jej přemohl a zaklel do svého prstenu. Já myslela, že to znají všichni!“
„Očividně ne,“ ozvalo se z klece.
Všichni tři se tam otočili. Klec byla pořád tmavá, ale uprostřed zářily dvě bílé oči!
„Auk-jent, ne agent. Děkuji, že jste mi to připomněli. Když slyším své jméno, nějak mě to nabíjí,“ řekla hmota v kleci.
Mv100 se na ni upřeně díval. Snažil se proniknout do její mysli, ale místo toho hmota přečetla mysl jeho.
„Tak sensei Mv100!“ zasmál se Auk-jent, „Garn o tobě mluvil. Jo, madam, byl to vynálezce, bratranec prapředka tady Garyho, žádný čaroděj. Říkal, že kdybych se vrátil, musel bych si vzít podobu tučňáka, který má ve jméně dvě písmena a tři čísla. Už chápu, jak to myslel.“
„Ale já ti své tělo nedám,“ usmál se Mv100.
„Ale vždyť já ti ho nechci vzít!“ řekla hmota a vystrčila z klece dva světelné (spíše nesvětelné) proudy, které se v okamžiku změnily na ruce. „Copak jsi nikdy neslyšel o klonování?“