Atem se procházel v podzemním bazénu. Když byl ještě neškodným stínem před Dnem velké bitvy, rád zůstával právě tady. Bylo tu příjemné vlhko a málo tučňáků. Jako stín samozřejmě nepotřeboval jíst ani pít, ale často rád vklouzl do stínu jedné ze stěn bazénu a koupal se. Možná právě proto, uvažoval, nebyl nikdy bazén oblíbený. Možná že jsem je všechny vyděsil. Rychle zaplašil myšlenky na staré časy. Teď musí pracovat. Zvláštní pro něj bylo, že jej myšlenka vybuchujícího Dance Clubu nepřinutila k ďábelskému smíchu, jako když byl ještě Auk-jentem.
„Proč je vlastně nechci zabít?“ řekl nahlas. Potom se zase ponořil do svých myšlenek. Otevřel dveře do kotelny. Tuto místnost už neměl tolik rád. Byl tu, už podle jména, kotel a ten samozřejmě vyzařoval světlo a teplo. Teplo se ještě dalo vydržet, ale světlo mu z pochopitelných důvodů jako stínu vadilo. Na druhou stranu, pokud byla světla zhaslá, vždy si tu vzal jeden výtisk novin. Ne, že by jej zajímal obsah, ale prostě si potřeboval něco přečíst.
„Prvních tisíc let byl děs. A další tisíc taky,“ tak zněl vtip, který sám sobě rád říkal. Málokdy se smál, vždyť ho už znal. To byl jeho problém. Byl sice skrz naskrz zlý, ale také velmi osamělý. Nikdo totiž nevěděl, jaký je důvod jeho temnoty. Všichni si mysleli, že je to kvůli tomu, že je opakem dobrého Garna. Ve skutečnosti byl Auk-jent nejprve odlišný pouze svým vzhledem – Garn byl bílý tučňák a Auk-jent černý. Garn s ním ale dlouhé týdny nemluvil a v Auk-jentovi se probudila touha po pomstě. A dopadlo to, jak to dopadlo. To už ale byla Atemova minulost. Vyšplhal po žebříku přímo do tanečního klubu. Byli tam jen tři tučňáci. I ti však byli překážkou v jeho plánu. Atem způsobil, aby se vypla světla.
„Ale ne, už zase,“ řekl jeden tučňák.
„Pojďme do mého iglú, je sice menší, než tohle, ale je tam světlo,“ navrhl druhý.
Třetí neřekl nic. Všichni odešli, za chvíli je následovali další dva, kteří nahoře hráli automatové hry.
Atem ještě vypnul hudbu. Rád pracoval v tichu. Dance Club si vybral k výbuchu hlavně proto, že byl uprostřed Města. Když ale poklepal na několik zdí, zjistil, že jsou tak silné, aby zadržely výbuch, takže nebude moci zničit ostatní budovy.
„Co se dá dělat,“ řekl si a rozmístil bomby, které před několika lety ukradl jednomu lednímu medvědovi. Bylo to období, kdy byl relativně silný a mohl hýbat s věcmi. Jednoho dne, kdy ještě neznal svůj budoucí osud, způsobil, že na tučňáka Mv100 spadla v kavárně kovadlina. Mv100 tehdy přežil jen díky své helmě a i tak musel hodně dlouho ležet v nemocnici. Od té doby ji měl téměř vždy u sebe.
Atem se podíval na hodinky, které ukradl jednomu tučňákovi s cylindrem. Byly čtyři hodiny – čas výbuchu. Usmál se. Věděl, že tohle se agentům bude líbit. Vzal jednu nálož a připojil na ni malou anténu. Pomocí agentského telefonu, který získal při kopírování obleku agenta Mv100, může celou budovu odpálit z pohodlí pizzerie.

Na Aguentim právě probíhalo něco velmi neagentského. Gary se pokoušel zhypnotizovat Mv100, aby si vzpomněl na vymazanou část paměti. Podle Garyho není možné paměť smazat, ale pouze schovat. Použil svůj nejnovější vynález Hypnotizér 3000.
„Takže, Mv100,“ mluvil potichu, „Vzpomeň si znovu na tu scénu.“
„Jsem na židli,“ mumlal zhypnotizovaný tučňák, „Náhle jsou všichni ztuhlí. Atem chodí po stole v těch legračních pantoflích se zajíčky.“
„Co říká?“
„Že Atem zní jako atom a že si měl vybrat lepší jméno.“
„Dobře. Posuň se trochu dopředu.“
„Pane,“ strčil do Garyho robotický tučňák Albert, „máte dopis.“
„Teď neruš,“ odbyl jej Gary.
„Je to priorita deset, pane.“
„Tak mi to přečti.“
„Gary? Už jsem si vzpomněl!“ oznámil vítězně Mv100.
„Tak co?“
„Dance Club…“
„Dance Club vybouchnul, pane,“ řekl robot.
„To jsem chtěl právě říct!“ zamračil se Mv100.