Mv100 seděl na lavičce ve Snow Forts a užíval si dne. Byl jeho oblíbený svátek, Vánoce. Čas klidu, míru a pohody. Všude kolem stály kotlíky na Coins for Change. Mv100 jako každý rok daroval několik tisíc mincí. Opodál probíhala sněhová bitva mezi týmem červených a modrých.
„Hej, kámo, pojď se přidat!” volal na něj jeden červený tučňák.
„Ne, díky, mám dost,” mával na něj Mv100. Alespoň způsobil, aby koule modrého týmu odlétávaly trochu na stranu. Živly mu to dovolily, vždyť jsou Vánoce!
„Pane, prosím, pane!” ozvalo se u nohy Mv100. Podíval se tam. Byla to malá tučňáčí holčička.
„Copak potřebuješ?” zeptal se překvapený agent.
„Vy jste policista Mv100, že jo? Já se jmenuju Houba.”
Houba, pomyslel si Mv100. Snad neví, jak je to divné.
„Agent, ne policista. S čím ti můžu pomoci?”
„Pane gente… Já se bojím jednoho stínu.”
Úsměv ztuhl Mv100 na tváři. Stíny. Mnoho lidí si na ně posledních pár týdnů stěžovalo, vlastně od té doby, co se udála ta bitva mezi Panfu a Clubem Penguin. Někteří říkali, že na ně něco ze stínů šeptá. Jiní tvrdili, že se stíny u nich v iglú tvarují jako postavy. Další část by přísahala, že je tam něco děsivého, co se dere na povrch. Mv100 si toho taky všiml. Jeho pufflové byli v poslední době nějací smutní a drželi se na světle. On sám se stínů nebál, ani nic neslyšel.
„Agente, ne gente. Kterého?”
„To se mění, pane agente. Teď mě vyděsil támhle ten,” řekla Houba a ukázala na tmavý stín pod hodinami.
„Tak se tam půjdeme podívat, co říkáš?” navrhl holčičce Mv100.
„Dobře,” usmála se. Mv100 vstal a chytil ji za ruku. Táhla ho směrem k hodinám. Za chvíli tam došli.
„Dobrá. A co tě na něm děsí?”
„On mluví.”
„Co říká? Já nic neslyším.”
„Tak poslouchejte!” rozzlobila se Houba. „Všichni dospělí říkají, že nic neslyší. Ale já vím, že tam něco je!”
„Fajn, fajn. Tak ticho,” zašeptal Mv100 a klekl si blíže stínu. Přiložil ucho ke sněhu. A najednou ho slyšel.
„Blížím se, blížím se!” opakoval jakýsi hlas.
Mv100 se prudce podíval na Houbu.
„Říká vždycky to samé?”
„Ne, pane agente. Tenhle říká, že se blíží, ale třeba stín u mě doma říkal ‚Jsem temný‘ a jiný zase šeptal, že je opakem. Nerozumím tomu!”
„Já taky ne, děvče, já taky ne,” kroutil hlavou Mv100.
„Odkdy je slyšíš? A má vždycky stejný hlas?”
„Hlas je vždy stejný, pane agente. A slyším je od té doby, co jsem se vzbudila v den Velké bitvy.”
„Aha. Jak jsi věděla, že jsem Mv100?”
„Viděla jsem vás v novinách, pane agente.”
„Aha. Tak už běž za tatínkem nebo za maminkou, jo?”
„Dobře, pane agente. Na shledanou, pane agente.”
„Houbo,” zarazil ji ještě Mv100, „poslední otázka. Řekl ten stín někdy své jméno?”
„Ano, pane agente.”
„Neděláš si legraci?
„Ne, pane agente. Jednou, když byl rozčílený, říkal to.”
„Nevěděl jsem, že stín může být rozčílený. Jak se jmenuje?”
„Opravdu to chcete vědět, pane agente?”
„Samozřejmě, že chci, jinak bych se tě snad neptal!”
„Dobře, pane agente,” pokrčila rameny Houba. „Říká si Agent temna.”