„Vstávat a cvičit!“ řekl Atem a kopl do Rookieho. Ten ze sebe vydal zvuk, který by člověk mohl nazvat křikem potrefené husy. Tím samozřejmě vzbudil všechny ostatní zajatce majáku.
„Já ho nenávidím,“ řekl Sensei telepaticky svému učedníkovi Mv100.
„Kdo z nás ne?“ řekl Mv100 a podíval se na Senseie. „Dnes je osmý den Atemovy druhé vlády. Říkal jste, že Auk-jentova druhá vláda bude trvat jen osm dní, ne?“
Sensei si telepaticky povzdechl: „Ano, ale je tu ještě jedna věc, kterou jsem ti neřekl.“
Mv100 v duchu zpozorněl. „Jakou?“
„Tehdy na ostrově agentů jsem mluvil o dvou proroctvích. Ve skutečnosti jsou tři.“
Atem se mračil. Uměl číst myšlenky, ale právě teď, kdy to nejvíce potřeboval, pro něj bylo to, co si dva jeho vězňové vykládají, záhadou.
„Tak už si tam nic nemyslete a pojďte se proběhnout!“ vyzval své zajatce a znovu kopl Rookieho. Ke skupině agentů přistoupili dva tučňáci a přinesli brýle virtuální reality a jakousi klec. První do klece šel Rockhopper. Tučňáci mu zároveň nasadili brýle. Tohle byla Atemova oblíbená část dne. Zajatce vždy zavřel do klece, která mu omezovala pohyb. Na spodu zařízení byl běžící pás. Brýlemi pro virtuální realitu se oběti promítalo, že ji právě dobíhá to, čeho se nejvíce bojí. U každého to bylo různé. Třeba Directora, tedy vlastně Aunt Arctic, honila uzávěrka v podobě obří tiskárny. Zajatec musel běžet, ať chtěl nebo ne, protože strach byl prostě silnější. Za chvíli jej jeho hrozba stejně dohnala a ve virtuální realitě zemřel. Atem se tomu strašně smál.
Mezitím, co Rockhopper utíkal ledové kře, vyměňovali si Sensei a Mv100 další myšlenky.
„Jaký je obsah třetího proroctví?“ ptal se Mv100.
„Nechtěl jsem ti to říct, protože jsem se o tebe bál,“ přiznal se Sensei. „Třetí proroctví je o tom, že…“
V tu chvíli Rockhopper vysílením padl a do klece musel jít další vězeň. Naneštěstí si Atem vybral Senseie. Mv100 jej nemohl při virtuální realitě vyrušovat, protože dva odlišné vjemy by mohly způsobit šílenství. Proto musel počkat, až Sensei svůj běh skončí. Konečně to bylo tu. Sensei se doplazil na své místo, ale byl tak vyčerpaný, že požádal Mv100 o chvíli odpočinku. Když už konečně zrelaxoval do takové míry, že mohl sdělit svému učedníkovi tajemství, musel Atemovu morbidní zábavu uspokojit Mv100. Ten běžel ze všech nejrychleji, takže zůstával ve virtuální realitě nejdéle. Jeho nepřítelem, který mu byl v patách, byl jeho poloklon Atem. Bylo zvláštní, že všichni až na něj se báli něčeho ještě víc, než svého věznitele. Když skončila jeho směna, musel si odpočinout, takže dalších deset minut spolu nemohli mluvit.
„Tak,“ vyslal svou myšlenku Mv100 k Senseiovi, „co jste mi chtěl říct?“
„Proroctví číslo dvě mluví, jak víš, o tom, že Auk-jenta může navždy porazit jen ten, kdo mu původně daroval tělo. Trojka pojednává o tom, jak to musí udělat.“
„Nenapínejte mě.“
V tu chvíli se Atem rozhodl, že mu všichni musejí zazpívat „Veselé Vánoce a šťastný nový rok“.
„Tvé požadavky jsou den ode dne divnější,“ ucedil Gary na Atemovu adresu.
„Nemel a zpívej,“ řekl Atem a zaklepal papučemi s králíčky o podlahu.
„Přejeme vám Veselé Vánoce…“ začal neochotně zpívat sbor.
„Tak už mi to konečně prozraďte,“ řekl Mv100, když dozpívali.
„Jsi si jistý, že to chceš vědět?“ otázal se Sensei.
„Nač ta péče? Posledně jste mě prostě unesl.“
„Ale to byla výjimečná situace! Hrozil nám Tusk!“ bránil se Sensei.
„Copak teď není výjimečná situace?“ posmíval se mu Mv100.
„Samozřejmě, že ano. Promiň. Tak tedy. Třetí proroctví je veršované, ale tobě snad nebude vadit, když ti je upravím.“
„Jistě že ne. Mluvte. Totiž, myslete.“
„Ten, ze kterého bude Auk-jent podruhé stvořen, musí jej také zničit. To může provést jen tak, že se sám odebere do říše stínů a Auk-jenta vezme s sebou. Odejít do říše stínů znamená… zemřít. Je mi to moc líto, Mv100. Proto jsem ti to nechtěl říct. Auk-jentova druhá vláda může trvat nanejvýš osm dní a ty jej musíš zastavit tím, že zemřeš. Ty dnes musíš zemřít, Mv100!“