Sensei procházel mezi několika podložkami, kde bojovalo pár tučňáků s bílými pásky. Dnes neměl dobrou náladu a zrovna do Doja přišlo pár úplných nemehel. Sensei věděl, že kdyby na ně byl nepříjemný, mohl by jim Card-Jitsu znechutit a to se nesmělo za žádnou cenu stát. Přesto si občas nemohl pomoci.
„Jak držíš tu sněhovou kouli?“ vyčítal právě jednomu nováčkovi.
„Normálně, ne?“
„To bych zrovna neřekl. Ruka musí být rovně, ne tak zkroucená, jakou ji máš ty.“
„No dobře,“ řekl otráveně tučňák.
Někdo zaklepal na dveře Doja. Kdo to může být, pomyslel si Sensei, když šel otevřít.
„Mv100! Co tě vede ke mně do Doja?“
„Potřebuji se s vámi poradit, Sensei,“ řekl Mv100 a rozhlédl se kolem, jestli je někdo neposlouchá.
„Víte… Jde o stíny.“
Sensei se přestal usmívat.
„Také mi v poslední době dělají starosti. Půjdeme do vodního Doja, tam teď nikdo není.“
„Ano.“
Sensei se otočil ke svým novým žákům a řekl jim, aby chvíli cvičili bez jeho dozoru. Většina jich to uvítala s nadšením.
Oba mistři Card-Jitsu se vydali na cestu po dlouhém mostu. Vodní Dojo viselo zavěšené na čtyřech velkých řetězech uprostřed vodopádu. Bylo velmi vzdálené od hlavního Doja a z toho důvodu bylo nejméně navštěvované.
„Tak co tě trápí, učedníku,“ zeptal se Sensei, když dorazili na místo.
„Jak jsem už řekl, jde o stíny. Dnes ráno jsem byl ve Snow Forts, když mě jedna malá holčička upozornila na stín pod hodinami. Tvrdila, že mluví. Já jsem nejdřív nic neslyšel, ale když jsem se do toho zabral, zaslechl jsem, jak říká, že se blíží.“
„Předpokládám, že si myslíš, že stíny nemohou mluvit.“
„Copak můžou?“ divil se Mv100.
„Když jsme v den Velké bitvy dali život všem mrtvým toho dne, jak jsi to formuloval?“
„Co přesně myslíte?“
„Požádal jsi, aby živly vdechly život – komu?“
„Všem tučňákům, kteří dnes padli.“
„Víš, Mv100,“ podíval se Sensei na svého oblíbeného žáka, „je tu něco, co jsem ti neřekl. Myslel jsem, že je to jen legenda, takže jsem tě tím nechtěl zatěžovat.“
„Prosím, vyprávějte.“
„Kdysi dávno na Ostrově lidí žil tučňák. Jeho jméno není podstatné, to hlavně proto, že ho neznám. Dnes už takového nepotkáš, leda v pohádkách. Byl skrz naskrz dobrý, přátelský, hodný, měl prostě všechny kladné vlastnosti. Byl také velmi chytrý. Jednoho dne se mu podařilo vytvořit přístroj, který vytvářel opak věcí, které se do něj vložily. Například když jsi do stroje strčil sklo, vyšel písek. Když jsi mu nabídl vodu, dostal jsi oheň. Vynálezce ovšem udělal jednu chybu – udělal kopii sám sebe. Vzhledem k tomu, že byl velmi dobrý, jaká byla asi jeho protikladná kopie?“
„Ztělesnění zla?“ zkusil to Mv100.
„Přesně. Vynálezce si brzy uvědomil svou chybu a pokusil se svou anti-kopii zničit. Jedna věc se však nezměnila. Inteligence. Pokud byla předloha velmi chytrá, produkt by měl být velmi hloupý, ale nestalo se tak. Chytrý tučňák nakonec svou kopii, která si dala jméno Auk-jent*, porazil. Auk-jent ale nebyl zničen. Podle legendy byl jen uspán a uložen do všech stínů světa. Možná proto se tolik malých dětí bojí tmy… Příběh končí tak, že Auk-jent se vrátí, až mnoho nevinných zemře a znovu se narodí a prý se to může stát jen pomocí síly živlů.“
„Takže když jsme provedli Vdechnutí, probudili jsme i Auk-jenta?“
„Pokud je pověst pravdivá, tak ano. Naštěstí Auk-jent nezískal tělesnou formu, je stále stínem a v této podobě nám nemůže příliš uškodit. Vystrašit, to ano. Ale dokud nezíská pevné tělo, můžeme jej stále považovat za neškodnou legendu.“
„Auk-jent, Auk-jent,“ zamyslel se Mv100. „Ta holčička říkala, že se jmenuje Agent temna. Auk-jent a agent je podobné, nemyslíte?“
„Možná si za ta století a tisíciletí už své jméno tak dobře nepamatuje. Pokud jsme jej opravdu opět přivedli k životu, možná přejal jméno po tobě.“
„Agent Auk-jent. Tak tak bych se jmenovat nechtěl.“

*výslovnost: aukdžent