Ostrov pod vodou: Část pátá – Vládce
napsal mv100

Po několika minutách plavby se konečně skupina přiblížila ke zdroji světla. Byl to vstup do jakési podmořské chodby, na jejímž konci byla zaparkovaná ponorka. Jeden z krabů párkrát zaťukal svým klepetem na klávesnici vedle dveří, které se ihned otevřely. Vpluli dovnitř. Objevil se před nimi velký prostor, který vypadal jako by jej navrhl Rookie. Na všech zdech byly namalovány těsně vedle sebe obrazy krabů, všechen nábytek byl červený a trčela z něj falešná klepeta, nebo oční stopky, a všude pobíhalo tolik krabů, že si Mv100 u některých kusů nábytku nebyl jistý, jestli to ve skutečnosti není krab, který jenom na chvíli ztuhl.
Krabi jej stále drželi ve svých klepetech a zdálo se, že jej nemíní jen tak pustit.
„Vsadím se, že po tomhle následuje zase místnost plná ledních medvědů, že?“ pokusil se navázat konverzaci agent. Odpovědí mu byl jen silnější stisk.
Na druhém konci sálu se nacházely nenápadné dveře, kterými byl Mv100 opět unášen dál. I za nimi bylo všechno kýčovitě stylizované do krabí červené.
Cílem cesty byla malá místnůstka, do které krabi tučňáka hodili a zamkli. I ta byla celá pokreslena krabími motivy. Bylo tam až podezřele moc očí, která agenta nepříjemně pozorovala.
Mv100 začal přemýšlet. Bylo mu jasné, že za tímhle vším musí být Herbert. Kdo jiný by dokázal přimět tolik krabů k tomu, aby něco udělali agentovi Elite Penguin Force? Teď už je zjistit, co to má společného s tím zemětřesením… Podíval se kolem sebe. Jeho vězení bylo opravdu maličké. Vlezl by se sem nanejvýš tak jeden další tučňák. Všude okolo byly motivy krabů. Některé byly dokonce částečně prostorové a vypadaly velmi živě. Mv100 opatrně strčil do oka jedné z nich – a k jeho překvapení oko mrklo! Za zdí se ozvalo tiché cvakání a pak plastika zmizela. Zbyla po ní malá díra ve zdi. Než se jí stačil Mv100 podívat na druhou stranu, něco ji zakrylo kovovou destičkou.
„Jak zajímavé,“ zamručel agent a sesunul se s povzdechem na zem.

„Voda tohle prostě nedělá,“ prohlásil rozhodně Gary.
„Ale udělala to, takže vysvětlení to mít musí,“ odpověděla mu Aunt Arctic.
„To jistě, jenže… Podívej, když se hladina vody zvýší, trvá to dny, než se zase vrátí do pořádku. Aby se takhle vrátila za pár minut… Jediné vysvětlení, jaké k tomu mám, je obří díra na dně oceánu, kterou někdo odšpuntoval,“ zatvářil se Gary kysele.
„Takže všechny ty tučňáky v obytné zóně zachránil obří špunt?“ chtěl si to ujistit Jet Pack Guy.
„No…“ pokrčil rameny vynálezce.
„Od Mv100 pořád žádné zprávy. Jestli byl na pláži, možná ho to odneslo do moře,“ strachovala se Dot.
„A Zlaťáka jakbysmet. To by byla škoda,“ pokýval hlavou Guy.
Výtah cinkl. Všichni se otočili, aby se podívali, kdo přišel. Když spatřili zlatého puffla, hodně je to zmátlo.
„Zlaťáku! Co ty tady?“
„Kde je Mv100?“
„Červený tučňák byl odvlečen kraby,“ vysvětlil důležitým hlasem puffle. „Několik se na něj vrhlo a zatáhlo jej do moře.“
V centrále nastalo ticho.
„Krabi…“ šeptla Aunt Arctic. „Tak přece Herbert…“
„Má to i lepší stránku,“ sklopil hlavu Gary, „víme, s čím bojujeme.“
„Můžete mu pomoct?“ zeptal se Zlaťák.
„Herbertovi? Proč bychom to dělali?“ divil se Jet Pack Guy.
„Nemyslím medvěda, ale červeného tučňáka!“ zamračil se puffle.
„Jak ho znám, určitě si pomůže,“ mávnula ploutví Aunt Arctic.
„Takže je vám úplně jedno, jestli se mu něco stane?“
Zlaťák tomu nemohl uvěřit, ale poprvé v životě se začínal cítit rozzlobený.
„Snažíme se zachránit celý ostrov. Pokud při tom ztratíme jednoho agenta, bude to tragédie, ale na truchlení teď nemáme čas," odpověděla Aunt Arctic tvrdě. „Do práce!“

Dveře vězení se otevřely. Do místnosti vstoupil krab se zjizvenou krustou a podal Mv100 papírek. Agent si ho prohlédl. Naprosto dokonalým rukopisem tam bylo napsáno „Vládce vás přijme“.
„Kdo to napsal?“ zeptal se Mv100 s údivem.
Krab nevydal ani cvak, jen okem naznačil, aby šel tučňák za ním.
Vyšli. Cesta vedla na druhou stranu ponorky.
„Takže zase uvidím Herberta? To se těším, není nad to, být nazýván Elitním Pitomým Františkem třikrát za půl hodiny,“ ušklíbl se Mv100.
Z krabovy strany opět žádná odpověď.
Co když jim teď vládne Protobot, pomyslel si agent. Ten má s ponorkami zkušenosti…
Mlčky došly do dalšího sálu, který byl velmi podobný tomu, kterým nejprve do ponorky vstoupili.
„Takže, co teď?“ zeptal se Mv100. „Mám… cvakat?“
Krab se otočil, chvíli se na něj díval a poté pokynul, aby agent zůstal na místě. Pak odešel.
„Nu, Herberte!“ zvolal Mv100, „Tady jsem! Musím říct, že z jednoho krabího pomocníka na celou ponorku – to je pořádný pokrok!“
„Kdo je Herbert?“ ozval se hlas z druhé strany místnosti. Mv100 se podíval tím směrem. Ještě před chvílí nemohl nic vidět, protože se daná část sálu hemžila kraby. Teď už tam byl jen jeden. Seděl na vyvýšeném křesle a kolem těla měl namalovaný modrý pruh. Velmi rychle a silně cvakal, což zachycoval mikrofon, zavěšený ze stropu vedle něj. Z mikrofonu vedl kabel do stroje, na kterém byly pro změnu reproduktory. Vévodil mu nápis „Krabí překladač 3000“.
„Nevím, kdo je Herbert, ale vím, kdo jsi ty. Ten, kdo pomůže krabům zvítězit!“ zahromoval král.