Ostrov pod vodou: Část druhá – Nerovnováha
napsal mv100

Mv100 a Gary se pomalu přibližovali k majáku na Clubu Penguin. Pod nimi se rozprostíral obraz zkázy. Budovy po celém ostrově byly popraskané a některé se úplně sesunuly. Jediné místo, které bylo zdánlivě ušetřeno, byl maják.
„To bude zajímavé,“ prohlásil Mv100 potichu.
Oba dva zpomalili, protože se přibližovali k přistávací plošině. Gary dosedl první, Mv100 chvíli po něm. U velké žárovky na majáku je čekal stavitel Rory a Director.
„Asi už jste něco pochopili, že ano?“ zeptal se vyčerpaně Rory.
„Určitě. Ale co se stalo?“ zajímalo Garyho.
„Zemětřesení,“ vysvětlil Director. „Epicentrum se nachází těsně vedle nás. Je zázrak, že nejsou škody ještě větší.“
„Tak proč jste nás povolali? Se zemětřesením jste se mohli vypořádat sami, ne?“ ptal se Mv100, zatímco si sundával Jet Pack.
Director vzdychl. „Tohle bohužel není všechno. Podle několika výpočtů, které jsme udělali ve vaší nepřítomnosti, brzy možná nastane ještě větší zemětřesení. Nejsme si tím, ale jistí, proto potřebujeme Garyho. Pokud jde o tebe, Sensei si s tebou přeje mluvit.“
„Kde je?“ vyhrkl Mv100.
„Ve sněhovém Doju. Jak sám poznáš, je to to nejlepší místo, kde by…“ Directora přerušil oslnivý záblesk modrého světla. Mv100 se teleportoval.

Hora, na které leží sněhové Dojo, byla klidná jako vždy. Dvě kamenné sochy střežily lávku, která vedla dále na staré bitevní pole, Tuskova jeskyně byla stále zavalena velkým kamenem. Na velkém sněhovém symbolu uprostřed seděl v meditační poloze Sensei. Mv100 mu slabě zaťukal na rameno.
Sensei malinko otevřel oči. „Tady jsi, učedníku. Už je to tak dlouho, co jsme se viděli naposledy.“
„Měl jsem práci,“ podotkl Mv100.
„Jistě. Co soudíš o nastalé situaci?“
„Soudím jen to, že jste mi chtěl něco říct,“ odsekl Mv100. Na tajemné průpovídky svého mistra teď neměl náladu.
Sensei chvíli přemýšlel, a potom své oči rozevřel úplně.
„Vodní živel je v převaze. V děsivé převaze. Nikdy není dobré, když nejsou živly vyvážené, to sám víš. A teď… Do vodního Doja ani nejde vstoupit. Síly na tom místě se nedají vydržet. Uchýlil jsem se na místo sněhu, neboť sníh vždy poráží vodu. Alespoň tomu tak doteď bylo.“
„Chápu. Voda. Jistě,“ pokrčil rameny Mv100 a rozhlédl se okolo.
„Je Dojo v pořádku?“ zeptal se.
„Ne. Doufám, že s tím brzy něco udělám,“ odpověděl Sensei, tentokrát už se zavřenýma očima.
Mv100 kývl hlavou.
„Myslím, že mě budou potřebovat v centrále,“ řekl jemně.
„Jen běž. Koho by zajímal stařec jako já, že ano,“ zavrčel Sensei.
Mv100 byl překvapený. Tohle bylo poprvé, co se na něj jeho mistr rozzlobil.
„Promiňte. Určitě se nám podaří dát vodu do pořádku, ale teď už opravdu musím jít,“ prohlásil a zmizel.

„Ten puffle neví nic!“ tvrdil Rookie rozzlobeně. „Sice je to mazlík, ale nemůžete tvrdit, že dokázal odhalit chybu v mém výpočtu!“
„Mazlík?“ zasmál se Zlaťák. „To určitě. Nebuď tak uražený, prostě jsi zapomněl převést znaménko, to je vše.“
„Zlaťák má pravdu,“ ohlásil Gary a předal Rookieho papír Directorovi. „Byla to jen maličkost, ale přesto to bylo špatně.“
Země se nepatrně pohnula. Mv100 se ustaraně podíval na plán ostrova na stole.
„Guyi?“ napadlo jej něco. „Pamatuješ si, jak jsme tehdy šli v tajné chodbě želv a slyšeli jsme nějaký hukot?“
„Samozřejmě, byly tam ty pistole,“ potvrdil Jet Pack Guy.
„Mysleli jsme, že jsme možná blízko moře, ale tahle mapa tvrdí, že k moři ta chodba nevedla!“
„Ale co by to pak mohlo být?“ přišel se Guy podívat.
„Musí to mít nějakou spojitost s tou mafií. Třeba to byl vrták?“ přemýšlel Mv100.
„To by mohl být, jenže v chodbách se nic takového nenašlo,“ připomněl Guy.
„Mohli ho teleportovat…“
„Když o tom tak mluvíte,“ vložil se do hovoru Zlaťák, „tehdy se mi zdálo, že se v zemi něco hýbe, ale od té doby jsem na to zapomněl.“
„Teď už se ti to nezdá?“ ptal se Mv100.
„Jistěže, jenže teď už to cítí každý,“ ohradil se puffle.
„Gary?“ zeptal se Jet Pack Guy, „Mohlo by to zemětřesení být umělé?“
„O tom jsem ani nepřemýšlel,“ odvětil vědec a zkoumavě se podíval na své výpočty. „I když…“