Ostrov pod vodou: Část čtvrtá – Odpočet
napsal mv100

Jet Pack Guy pomalu dosedl na zem.
„Konečně,“ usmál se Rookie.
„Jaks to vydržel?“ zeptal se Guy a sundal si svůj Jet Pack.
„No, zatím mi jen jeden puffle chtěl sebrat čepici, protože mu to jeho pán nakázal. Ale jinak nic mimo urážek,“ pokrčil rameny Rookie a nasadil si Jet Pack svého přítele.
„Nerozbij mi ho,“ připomněl Jet Pack Guy. To, že musel někomu přenechat svůj létající stroj, bylo pro něj už tak dost divné – ale Rookiemu? Pořád nemohl uvěřit, že to opravdu dělá.
„Ale no tak, copak jsem opravdu takový nešika?“ zasmál se zelený tučňák a stiskl tlačítko. Obrovskou rychlostí tak naprosto nekontrolovaně vyletěl do vzduchu. Z dálky se jen ozýval jeho křik. Jet Pack Guy vzdychl. Snad to dopadne dobře. Rychlým krokem se vydal k obytné zóně. Tam voda stále stoupala. Iglú postavené nejblíže k moři už bylo zatopené. Naštěstí se jeho obyvatelům podařilo nábytek a puffly rychle vystěhovat.
„Podívejte, jde sem další!“ zvolal nějaký tučňák, jakmile Guye uviděl.
„Tak co,“ pokřikoval jiný, „už se vám podařilo najít ten zázračný stroj na vysoušení?“
„Všichni tu umřeme!“ křičel zoufale jakýsi modrý tučňák s vousem.
„Není důvod k panice. Naši nejlepší vědci už pracují na zařízení, která dokážou situaci zvrátit,“ uklidňoval je Jet Pack Guy. Věděl, že to není pravda. Tuhle větu mu poradil Director ještě předtím, než se sem vydal. Gary tušil, že nic takového se vytvořit nedá a tvrdil, že je nutné nechat přírodu vybouřit.
„Žvásty!“ rozčiloval se modrý tučňák.
„Pane, prosím…“ nadechl se Jet Pack Guy, ale vousatec na něj rychle skočil a chytil jej za krk.
„Lžete nám už od doby, co jsme se narodili. Nedovolím vám, abyste mi lhali i teď,“ zašeptal.
Jet Pack Guy neváhal ani chviličku a nacvičeným pojmem tučňáka odhodil do sněhu.
„Myslíte si, že na něco takového teď máme čas?“ řekl Jet Pack Guy rozčarovaným hlasem, vytáhl z kapsy svůj mobil a otevřel na něm aplikaci Hodiny. Věděl, že Gary propočítal čas dalšího otřesu. Teď se chtěl dozvědět, jestli měl vědec pravdu.

„A další!“ ohlásil Mv100. Z vody se vynořil teď už šestý krab.
„Měli bychom informovat základnu,“ navrhoval Zlaťák.
„Nesmysl. Ti mají dost práce se zemětřesením. Tohle může být jen planý poplach,“ zavrhl jeho myšlenku Mv100.
„Kdo ví…“ povzdychl si puffle.
Krab se opět ponořil do vody. Aniž by to bylo ze souše vidět, poslal svému velitelství urgentní zprávu. Nebylo pochyb. Cíl byl zaměřen.

„Otřes za třicet vteřin!“ prohlásil strojovým hlasem počítač v základně EPF.
„Držíte se všichni?“ křičel Gary.
„Hned, jen se chci ujistit, že v televizi opravdu odvysílali to varování,“ odpověděla Aunt Arctic a zapnula malou televizi na jejím stole. „Tak počkat…“ řekla po chvíli.
„Co se stalo?“ zeptal se Gary.
„Ti hlupáci… Nedali tam nic! Běží jen obecné ohrožení, ale žádný přesný čas! Kdo ví, kolika tučňákům se může něco stát!“
„Prosím tě, chytni se něčeho! Už nemáme moc času!“ nabádal ji vynálezce.
„Otřes za pět vteřin,“ potvrdil jeho slova počítač.

„Všichni pozooor!“ zakřičel Jet Pack Guy ze všech sil. „Něčeho se chytněte! Blíží se další zemětřesení!“
Mezi tučňáky vznikla panika. Ti rozumnější co nejvíce popadli nejbližší pouliční lampu, jiní jen bezúčelně pobíhali tam a sem.
„Tři… dva… jedna…“ podíval se Jet Pack Guy na displej. A pak to přišlo. Byl to ten nejsilnější otřes, jaký zatím přišel. Voda naprosto popírala fyzikální zákony a stoupala o celé metry. Méně šťastní tučňáci se dostali pod vodu, kde se snažili udržet na místě. Trochu dál od ostrova se začala formovat vlna tsunami. Jet Pack Guy se usilovně držel stromu a jednou ploutví vytáčel číslo Mv100.
„Jak jste na tom?“ snažil se překřičet jekot davu.
„Na to teď nemám zrovna ča–“ ozvalo se z reproduktoru. Chvíli na to následovalo tiché žblunknutí a spojení se přerušilo.

„Podívej! Dva naráz!“ vydechl Mv100 překvapením.
„Dva? Já vidím tři,“ řekl Zlaťák.
„Ne, čtyři! Kde se berou?“ divil se agent.
„Pět. A blíží se k nám,“ podotknul puffle.
„No vážně!“ kroutil hlavou Mv100.
„Na kdy vlastně Modrý předpověděl další otřes?“ zeptal se puffle.
„Hm…“ zamyslel se Mv100 a vytáhl svůj mobil. „Překvapivě brzy,“ řekl.
V ten okamžik se pod nimi začal ostrov hýbat. Krabi rychle vyběhli a uchopili Mv100 za nohy. Telefon začal zvonit a Mv100 jej omylem zvedl.
„Jak jste na tom?“ ptal se Jet Pack Guy.
„Na to teď nemám zrovna čas, nějací krabi se mě tu snaží… no, nevím, něco!“ chtěl říct agent, ale v půlce věty mu telefon spadl do moře.
„Zlaťáku, pomoc!“ zachroptěl poté, co mu další krab skočil na hlavu a ponořil ji do vody.
„Jsou moc velcí!“ odpovídal Zlaťák. „Ale dám vědět v centrále!“ S těmi slovy odhopsal pryč.
No to teda děkuju, pomyslel si Mv100. Teď už byl několik metrů pod vodou. Krabi jej táhli pryč od břehu. V dálce bylo vidět jasné světlo.