Ostrov pod vodou: Část devátá – Náprava
napsal mv100

„Tak jsme to přece jenom zvládli,“ řekla Aunt Arctic a zadívala se z majáku na ostrov. Kolem budov už stála lešení a stavitelé v čele s Rorym pilně opravovali.
Vedle Directora stál Mv100, který na rozdíl od ní sledoval moře. Už brzy se měla voda vrátit na svou normální úroveň. Mv100 se na to těšil. Gary sliboval velkou podívanou.
„S těmihle věcičkami dokážu vyzvednout celý ostrov během pár minut!“ chlubil se před pár dny. Mv100 musel jeho nejnovější vynález opravdu obdivovat. Byly to tyče z velmi tvrdého materiálu, který se dokázal rozpínat. Agenti-potápěči nejprve tyhle tyče umístili do chodeb, které vyvrtali krabi a poté je nechali dokonat dílo. Tyče se nejprve roztáhly, takže naprosto zaplnily umělou mezeru a teď se měla podle plánu změnit i jejich výška.
„Už je to tady,“ usmál se Mv100. Zdálo se, že voda ustupuje, ale ta se ve skutečnosti nehýbala – to ostrov.
Mv100 se naklonil přes zábradlí a zavolal dolů, kde stál Gary: „Zdá se mi, že pláž je teď nějaká větší!“
„Určitě ano!“ odpověděl mu modrý tučňák a rozesmál se.
Všechno se zdálo být v pořádku.

Krab a tučňák si hleděli do očí. Ani jeden z toho nebyli příliš nadšení, ale věděli, že kdyby se dívali jinam, měl by jejich soupeř morální převahu.
„Nezapomeňte, že vězeň jste tu vy. Nebudete si klást podmínky,“ řekla znovu důrazně Aunt Arctic. Krabí překladač její slova ihned přeložil na klepání a cvakání.
„Jsem král všech krabů. Co jste vy?“ zeptal se krab suše.
„Ten, kdo rozhoduje o vašem osudu. Když s námi budete spolupracovat, vypustíme vás, i když někde daleko od ostatních krabů. Pokud nám nic neřeknete, budete tu uvězněn navždy.“
„To je toho!“ rozčílil se král a divoce třepal očima. „Myslíte si, že mě nikdo nepomstí? Že žádný z mých služebníků si nevzpomene, že zmizel jejich vládce?“
„Přesně to si myslím. Vy možná máte dojem, že vás všichni s radostí poslouchali, ale podle mě budou velmi rádi, že se vás zbavili.“
„Neznáte kraby,“ odsekl král. „Potřebují přísnou hierarchii. Někdo musí být pán, někdo sluha, jinak tráví celé dny jídlem a spaním. Nic nedokážou.“
„A to je dobře,“ mávla ploutví Aunt Arctic. „Takže nebudete vypovídat?“
„Ani náhodou!“
„Tak v tom případě se pozdravte tady s Celou pro nebezpečné osoby. Ještě dlouho tam zůstanete.“
Aunt Arctic se zvedla a zabouchla za sebou dveře.
Král chvíli nepřítomně zíral před sebe. Pak začal cvakat tak silně, že i bez překladu bylo jasné, jaký tón jeho řeč má. Stroj takový nápor nevydržel a porouchal se.

„Cože?“ křičel Gary z plna hrdla.
„Ale no tak, nerozčiluj se,“ smál se Mv100, „stejně se ti tam nelíbilo!“
„To je jedno! Jak si něco takového můžou dovolit!“ vztekal se vědec.
„Přečti mi přesně, co ti napsali,“ prosil Mv100.
„Vážený pane! Vzhledem k tomu, že jste předčasně bez udání důvodu opustil Výstavu novinek na Želvím ostrově, se vám navždy zakazuje vstup na další ročníky Výstavy. Spolu s tímto dopisem vám budou dodány i vaše přístroje,“ četl Gary.
„No vidíš, napsali to ještě docela slušně,“ usmíval se agent.
„Jestli mi něco pokazili při dopravě…“ vrčel Gary a vstoupil spolu s Mv100 do výtahu.
Ve Ski Village byly vyloženy všechny vynálezy, které chtěl Gary na Želvím ostrově předvádět. Většina z nich byla nějak rozbitá – nakřápnutý displej, chybějící část, upadlé zapínací tlačítko…
„Hm, tady je šek na milion mincí. To bude od pojišťovny,“ díval se Mv100 na papírek na jednom ze strojů.
„Ukaž? To mi to možná vynahradí,“ díval se Gary.
„Moje vynálezy…“ zašeptal ještě.
„Ahoj! Co to tu máte za krámy?“ zeptal se Jet Pack Guy, který se právě vracel z Icebergu.
„Ani se neptej, v podstatě šrot,“ mávl ploutví Gary.
„To neříkej,“ řekla Aunt Arctic, která pro změnu vycházela z telefonní ústředny. „Určitě nejsou pokažené úplně všechny.“
„No,“ porozhlédl se Gary a přešel k jednomu ze strojů, který vypadal ještě docela nepoškozeně, „tohle je Teleportér 3000. Měl být hlavní exponát. Škoda, že jsem se k němu nedostal, je opravdu skvělý!“
„Co dělá?“ zeptal se Mv100.
„No co asi, teleportuje. Ale na velmi velké vzdálenosti! Ne jako normální teleport, který po několika kilometrech slábne. S tímhle bych se mohl přesunout třeba na Měsíc!“
„A dostal by ses i zpátky?“ zajímalo Aunt Arctic.
„No jistě. Podívejte, ukážu vám to. Přesuneme se do pizzerie a za pět vteřiny zase zpátky, co říkáte?“
„Proč ne,“ pokrčil rameny Jet Pack Guy.
Gary zapnul vynález a zadal mu příslušné instrukce.
„Tak,“ usmál se, „pětivteřinová pizzerie!“ Stiskl velké červené tlačítko a všichni zmizeli.
Uplynulo pět vteřin, deset, patnáct, dvacet, ale Ski Village zůstávala prázdná.
Na zcela jiném místě, než byla pizzerie, se Mv100 s vytřeštěnýma očima rozhlížel kolem sebe.
„Tohle… nevypadá jako Club Penguin.“

KONEC ŠESTÉ ŘADY

AGENTSKÉ PŘÍBĚHY SE VRÁTÍ V PŘÍBĚHU „CIZÍ OSTROV“