Okolo nehybného těla Kolobota 11 stálo v kruhu devět dalších robotů. Jejich mozky byly propojeny a teď všichni – jako jeden – přemýšleli, co dál. Z navenek klidného rozjímání je náhle vyrušil oslepující záblesk světla a identifikační kód, kterého se všichni obávali – Kolobot 1.
„CO TO MÁ ZNAME…“ Kolobot 12 už nikdy svou otázku nedokončil. Z kovového zobáku jeho nepřítele se vysunula malá tyčinka. Ačkoli vypadala nenápadně, byl to vysokoenergetický paprsek, kterým Kolobot 1 precizně vypařil hlavy devíti robotů. Zůstala po nich jen jejich robotická těla.
Tyčinka se zasunula a Kolobot 1 sklopil hlavu. „MÁ ÚROVEŇ SOUCITU BYLA VELMI NÍZKÁ. NEBYLA JINÁ MOŽNOST.“
Pavel nevěřícně pískl: „Nechtěl bych být jeho nepřítelem.“
Kolobot otočil kameru na Mv100 a Pavla. „ZAZNAMENÁVÁM IDENTIFIKAČNÍ KÓDY DVOU ROBOTŮ. ALE VY ROBOTI NEJSTE,“ prohlásil se zvědavostí v hlase.
„Roboti napadli náš svět. V sebeobraně jsme zničili dva z nich a vzali si jejich identifikátory,“ přiznal se Mv100.
„PAK JSTE UDĚLALI DOBŘE. NEBÝT VÁS, JSEM STÁLE V HIBERNACI A NASTALA BY ZNIČUJÍCÍ VÁLKA.“
Tím zřejmě Kolobot považoval záležitost za uzavřenou, protože se otočil k řídícímu panelu a začal stahovat robotické jednotky.
„VIDÍM, ŽE VE VIRTUÁLNÍ REALITĚ JSOU UVĚZNĚNY ČTYŘI SUBJEKTY,“ podotkl, „VÍTE O NICH NĚCO?“
„Dost možná jsou to mí známí,“ kývl Mv100.
Kolobot zadal několik příkazů a před dvěma cestovateli se zjevili užaslí agenti spolu s Herbertem.
„Já… nepadám…“ všiml si Gary po počátečním překvapení.
„Už nejsem na severním pólu,“ jásal Herbert.
Jet Pack Guy s Aunt Arctic se na sebe jenom podívali a nic neřekli.
„VŠEM JEDNOTKÁM. NAŘIZUJI OKAMŽITÝ ÚSTUP. NIKOMU NEBUDE UBLÍŽENO,“ objevilo se na obrazovce mobilu Mv100. Agent pochopil, že to je rozkaz právě poslaný všem robotům.
„PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE CHCETE TELEPORTOVAT PRYČ,“ zeptal se robot.
„Samozřejmě, ale ještě otázečku,“ přerušil Mv100 nadechující se Aunt Arctic. „Proč… nechcete válku?“
Kolobot chvíli mlčel a pak podal vysvětlení: „PROPOČÍTAL JSEM, ŽE PRAVDĚPODOBNOST ÚSPĚCHU JE POUHÝCH 5,128 %. VÁLKA JE PLÝTVÁNÍ ENERGIÍ.“
„A kdyby byla větší pravděpodobnost?“ zajímalo Pavla.
„PAK BYCH NEPOCHYBNĚ VELEL ÚTOKU,“ konstatoval robot.
„Tak to máme štěstí, že roboti umějí dobře počítat,“ usmál se Gary.
„PROBÍHÁ ODESLÁNÍ SUBJEKTŮ NA URČENÉ STANOVIŠTĚ,“ řekl ještě Kolobot 1. Pak byli všichni teleportováni zpátky do Pavlovy laboratoře.

„Loučení?“ zeptal se Pavel.
„Ano,“ kývla Aunt Arctic. „Pár robotů se asi dostalo i na Club Penguin. Nejsou nebezpeční, ale bude nám chvíli trvat, než se jich zbavíme.“
Vědec se usmál: „Tak tedy sbohem.“
„Třeba se ještě uvidíme,“ pokrčil rameny Mv100.
Gary aktivoval Teleportér.
„Možná…“ chtěl ještě doříct Mv100, ale bylo příliš pozdě. Stroj je přenesl na jejich ostrov a pak se v laboratoři zničil. Pavlovi zbyla jen hromádka šrotu. Povzdechl a vyhlédl z okna. Byl Štědrý den. Možná, že měl Jirka tehdy pravdu, vzpomínal na včerejší scénu, kdy mu spolupracovník tvrdil, že tu nemusí být. Možná, že pro jednou by mohl oslavit Vánoce… Laboratorní plášť nakonec vyměnil za zimní bundu. Vyšel ven a zamkl za sebou. Konečně nasněžilo.

Na Clubu Penguin bylo rušno. Kolem se míhala barevná světla a doprovázely je hlasité rány.
„Zdá se, že Teleportér správně nefungoval ani teď,“ podivil se Gary. „Přenesl nás na správné místo, ale na špatný čas. Tady už je Silvestr…“
„Přišli jsme o skoro celé svátky?“ zhrozila se Aunt Arctic.
„Hlavně, že jsme tady,“ poplácal ji Gary po rameni.
„Máš pravdu. My čtyři a Herbert… Počkat,“ zarazila se Director a otočila na místě. Lední medvěd rychle vyťukával příkazy na Teleportér.
„Chyťte ho!“ zakřičela. Pozdě. Herbert v jednom záblesku modrého světla zmizel, ani nestihl na místě vymyslet urážející výklad zkratky EPF.
„Nevím jak vy,“ prohlásil Mv100, „ale já jdu domů.“ Chvíli počkal, než se ostatní teleportovali do svých iglú, a pak vykročil. Tentokrát se chtěl trochu projít. Na nějakou dobu měl teleportace až až.