Byl prosinec. Za dveřmi čekaly Vánoce a lidé na poslední chvíli kupovali svým rodinám a přátelům dárky. Není divu, že obchodní domy byly přeplněné k prasknutí. Prodavači se na poslední chvíli předháněli ve slevách, zákazníci pečlivě vybírali ty nejlepší nabídky, děti prosily, aby už mohly jít domů, a mezi tím vším shonem se nepovšimnuti kolébali čtyři tučňáci.

„Tak pizzerie, ano?“ zeptala se sarkasticky Aunt Arctic.
„Asi mi museli do toho Teleportéru praštit trochu víc, než jsem čekal,“ přiznal Gary.
„No, to rozhodně! Teď se těžko dostaneme zpátky!“ mával ploutvemi Jet Pack Guy.
„Už dávno nás měl Teleportér zachytit a přenést zpátky. Nevím, co se stalo!“ opakoval vynálezce.
„Nechte toho,“ okřikl hádající se tučňáky Mv100. „Jak to, že si nás nikdo nevšímá? Tihle tvorové jsou úplně jiní než my. Už dávno jsme měli vzbudit pozornost.“
„To se asi jen tak nedozvíme,“ odpověděl Gary. „Rozhodně za to ale můžeme být rádi.“
„Kam vlastně jdeme?“ zeptala se Aunt Arctic.
Všichni čtyři se zastavili a poprvé od chvíle, kdy se ocitli na neznámém místě, začali pořádně přemýšlet a došlo jim, že vůbec netuší, co mají dělat, ani jak zjistit, kde jsou. Prostředí kolem nich jim bylo úplně cizí. Tvorové okolo se pohybovali mnohokrát rychleji než oni a byli také nepoměrně vyšší. Všude byl strašný hluk, do kterého se mísila podivná řeč zvláštních bytostí.

„Škoda, že tu nemáme Senseie. Ten by je možná poznal,“ vzdychl si Mv100.
„Jsme v nějaké budově. Možná, že poznáme krajinu?“ napadlo Jet Pack Guye.
Ostatní souhlasili a začali hledat východ. Garyho napadlo, že dveře ven možná budou tím směrem, kam šlo nejvíce tvorů. Tímhle způsobem se tučňáci za chvíli dostali z obchodu pryč. Východ vedl na most, pod kterým čile jezdila auta. Právě sněžilo a většina lidí zůstávala vevnitř, takže skupina agentů na mostu zůstala skoro sama.
„Klima je tu podobné jako u nás,“ usoudil Gary, „ale obyvatelé úplně rozdílní.“
„To jsem si vůbec nevšimla,“ ušklíbla se Aunt Arctic.
„Nech toho,“ zamračil se Gary. „Vím, že je to moje chyba, ale když se rozhádáme, nikdy se zpátky nedostaneme.“
„Fajn. Takže, co víme?“ zeptal se Mv100.
„Teleportér se musel rozbít, když ho vraceli z Želvího ostrova, a proto nás poslal na jiné místo, než jsem mu zadal. Taky nám měl pět vteřin po teleportaci poslat návratový signál, díky kterému bychom byli zase ve Ski Village. Jenže to se nestalo. A teď jsme tady, u něčeho, co vypadá jako příliš velký obchod,“ shrnul Gary.
„Jak se můžeme vrátit?“ zajímalo Jet Pack Guye.
„Teleportér by nás měl automaticky poslat zpátky. Tak musíme doufat, že ho nikdo nezničí ještě víc, než je,“ pokrčil rameny Gary.
„No, to by stačilo. Mě by vážně zajímalo, kde jsme,“ vmísila se do diskuze Aunt Arctic.
„Určitě se to dá nějak odvodit,“ vybavoval si Mv100 všechny detaily. „Vysoké postavy, rychlé pohyby, něco strašně rychlého, co vypadá jako odhrnovač sněhu…“ mumlal.
„Ne, nevidím v tom žádnou souvislost,“ vrtěl hlavou Jet Pack Guy.
„Tohle všechno mi něco připomíná. Kdybych si jen tak vzpomenul,“ přemýšlel nadále Mv100.
„Hele, mami, tučňáčci!“ ozvalo se zpovzdálí. Mv100 sebou trhl. Rozpoznal tuto řeč. Rozhodně to nebyla tučňáčtina, ale kvůli jakési ninjovské dovednosti mohl rozumět. Otočil se. Pár metrů od agentů stála malá holčička a držela se za ruku své maminky.
„Jací tučňáci? Já nic nevidím,“ vrtěla hlavou matka holčičky.
„Tam, podívej!“ odporovala její dcera, vysmýkla se z pevného sevření a rozeběhla se ke skupině.
„Utíkejte!“ zvolal Mv100 a co nejrychleji vyběhl zpátky do obchodu. Ostatní jej bez váhání následovali.
„Co se děje?“ nechápal Jet Pack Guy.
„Nevím, jak se to mohlo stát, ale někdo si nás všiml!“ vydechoval prudce Mv100.
Zdálky se ozývalo kvílení. Holčička se stále nechtěla smířit s tím, že by si nemohla pohrát s těmi nádhernými tučňáky.
„Tady za roh!“ ukázal ploutví Gary. Všichni čtyři vběhli do místnosti, u jejíhož vstupu bylo velkými písmeny napsáno „KNIHKUPECTVÍ“. Okolo vstupu se prohnala růžová skvrna. Zdálo se, že agenti unikli.
„To bylo těsně,“ poznamenala Aunt Arctic.
„Asi už vím, kde jsme,“ oznámil Mv100.
„A jsi si tím jistý?“ ptal se podezíravě Gary.
„Ne,“ zasmál se Mv100, „ale stejně mi něco říká, že tohle je Ostrov lidí.“