Po několikahodinovém hledání se začalo smrákat. Tučňáci si museli přiznat, že nemůžou uspět.
„Neuvěřitelné. Dokázali vyvinout rychlé kovové krabice, ale teleportaci ne. Jak je to možné?“ vztekal se Herbert.
„Ty myslíš, že ty krabice jsou určené k přepravě?“ divil se Gary.
Herbert pokrčil mohutnými rameny: „Nevím. Ale k čemu jinému?“
„Hm, teď mě něco napadlo…“ vstoupil do hovoru Mv100. „Gary, jak dlouho ti trvalo vynalézt Teleportér 3000?“
„Moc dlouho ne, asi rok. Vycházel jsem ze starších modelů, jinak by to bylo delší… Proč?“
„Tohle je velké město. Někde tu musí být laboratoř, ne?“ usmál se Mv100. „Když už víš, jak teleportér sestavit, nemuselo by ti to zabrat tolik času!“
Gary na něj chvíli nevěřícně hleděl a pak se rozesmál.
„Samozřejmě! To bude hračka!“

„Fakt tu chceš zůstat?“ zeptal se Pavla Horáka jeho kolega.
„Někdo tady být musí,“ odpověděl suše Pavel a zahleděl se na monitor počítače, který mu ukazoval výsledky jeho bádání. Jak se ukázalo, voda opravdu hořet nemůže. Možná příště…
„Jak chceš,“ podivil se kolega a oblékl si zimní bundu a čepici. „Hlavně dávej pozor, ať nic nerozbiješ.“
„No jo, no jo…“ bručel sedící vědec.
„Zatím,“ povzdechl jeho kamarád a odešel. Pavel mu ani neodpověděl.
Byl na Akademii věd nový, ale svým chováním se přibližoval spíše roztržitému sedmdesátiletému profesorovi, co si každé ráno zapomene vzít ponožky, a tak chodí v laboratoři bosý. Práce mu byla vším a výsledky posledního pokusu ho dost vykolejily. Teď se zabýval něčím jiným. Místnost byla nějaká zvláštní, ale ať se snažil, jak se snažil, nemohl přijít, co s ní je. Jakoby přímo uprostřed něco stálo a on to nemohl vidět!
Nemusel tu zůstávat. Vánoční služba mohla připadnout někomu jinému, ale on stále přemítal, co je v laboratoři divného.
Náhle se z vedlejší místnosti ozval zvláštní šramot. Pavel se zvedl a šel se na místo podívat. Jakmile překročil práh, ovanul jej mrazivý vzduch. Jeho vlastní mozek to před ním skrýval, ale uprostřed sálu se nacházela obří hyperprostorová brána a ze svého okolí vysávala všechnu energii – včetně té tepelné.
„Brr,“ otřepal se a instinktivně si zapnul další knoflík na laboratorním plášti. Po chvíli přemítání se vrátil ke svému počítači. Snažil se soustředit na e-mail od svého nadřízeného, ale stále očima sklouzával za monitor. Stejně jako u brány ve vedlejší místnosti, i tady stál obří stroj skrytý jeho vědomí – filtr vnímání. To bylo zařízení, které dokázalo sebe a jiné předměty obestřít jakýmsi neviditelným pláštěm. Lidé takové předměty sice viděli, ale jejich mozky si nedokázaly existenci takových věcí připustit, a tak je prostě vymazaly z vědomí.
„Tohle vypadá slibně,“ ozval se hlas za dveřmi. Pavel vzhlédl. Že by se někdo ještě vracel pro kabát? Dveře se pomalu otevřely, ale dovnitř nikdo nevstupoval.
„Haló?“ zavolal Pavel nejistě.
„Jo. Laboratoř,“ říkal cizí hlas komusi.
Do vysokých železných dveří někdo kopl a teď už se otevřely dokořán. Stáli v nich čtyři tučňáci a lední medvěd. Pavel na ně chvíli nevěřícně hleděl.
„Asi to s tou prací přeháním,“ zamumlal a skácel se k zemi.
„Mám takový pocit, že tenhle nás viděl,“ prohlásil Mv100.