Nočním tichem se nesl vzdálený křik minibotů: „ZLIKVIDOVAT SVĚDKY!“ Mv100 s Pavlem našlapovali tiše a pomalu, aby si jich přesné detektory všimly co nejpozději.
„Zapnuli reproduktory, takže mluví normálně, ne jenom binárkou,“ přemýšlel nahlas Mv100, „zajímalo by mě, proč…“
Náhle se roboti odmlčeli a začal mluvit jen jeden.
„NOVÉ ROZKAZY OD KOLOBOTA 11: URČENA PRIORITA PŘÍKAZŮ. NAHRÁVÁM,“ oznamoval. Pak už se vyjadřoval jen v krátkém a dlouhém pípání.
„A jsou zase v binárním kódu,“ zamračil se Mv100. „Kolobot 11 bude asi řídící jednotka.“
„Mohli bychom trochu zrychlit?“ naléhal šeptem Pavel.
„Hned za tím dalším domem,“ uklidnil jej tučňák.
Za pár kroků byli tam a mohli přidat do kroku. Minibotům stále nedošlo, že jejich cíle uprchly a nadále se je snažili najít v pozůstatcích Pavlova bytu.

„Tady to je,“ kývl Pavel hlavou před sebe.
„Vždyť tam žádný dům není,“ divil se Mv100. „Jen silnice a most…“
„No právě. Most,“ sklonil hlavu vědec.
„Ty se chceš schovat pod mostem?“
Pavel se zamračil: „Jestli máš lepší bydlení, řekni a můžeme jít.“
Mv100 nic neřekl a jen přidal do kroku. Spolupráce s tímhle člověkem je hrozná, myslel si. Už se těším, až budu zase doma.
Betonový most byl asi dvacet pět metrů široký. Proháněla se po něm auta ve čtyřech pruzích dálnice. Dole vedla jen cyklostezka, po které v tuto denní dobu už dávno nikdo nejezdil. Stěny průjezdu byly posprejovány mnoha obrázky, z nichž mnoho bylo jen bezduchými nápisy.
„Tady to ale vypadá,“ zhodnotil místo Mv100.
„Jezdívám na kole a někdy si tady odpočinu,“ vysvětlil Pavel, proč je zavedl právě sem.
Mv100 se opřel o jednu stěnu a sundal svou červenou helmu. Pak se dlouho zadíval do země.
„Vůbec nevím, co bychom měli dělat,“ svěřil se po chvíli.
„Snad něco vymyslíme,“ odpověděl mu Pavel nezvykle mírně. „Zopakujeme si, co víme?“
Mv100 se zhluboka nadechl: „Všichni roboti dostávají rozkazy od řídící jednotky, kterou označují Kolobot 11. Mají nějaké úkoly, jedním z nich je naše ‚likvidace‘. A konečně, zřejmě jsou to právě oni, kdo manipulovali s naším teleportem. Kdo ví, kde jsou ostatní teď.“
„Dá se z toho něco vyvodit?“
„Nemyslím. Snad jen to, že kdyby se nám podařilo vyřadit Kolobota 11, ztratili by roboti řídící jednotku. Pak by se ale také mohlo stát, že přejdou do módu samostatnosti a začnou si dělat, co budou chtít.“
„Pak je to to jediné, co můžeme zkusit, ne?“ otázal se vědec.
Mv100 na něj překvapeně pohlédl.
„To myslíš vážně? Vždyť ani nevíme, kde ten Kolobot je!“
„Jdi na to logicky. Kdyby byl tady, určitě by se spojil se svými poskoky vizuálně. Ale on je kontaktoval rádiem, takže musí být tam, odkud všichni přišli!“
„Vůbec neznáš logiku robotů,“ zavrtěl hlavou Mv100. „Nepřemýšlejí jako lidé.“
„Ale máme snad něco lepšího? Pochop to, že si často na něco stěžuješ, ale nemáš lepší alternativu! Ať už je to most nebo plán!“ rozohnil se Pavel. „Zkus taky vyjít s tím, co je!“
„Hm…“ zamyslel se Mv100, „je pravda, že je to naše jediná naděje… Možná bychom si ale měli ujasnit, koho a co zachraňujeme.“
„Ti roboti sem určitě nepřišli prodávat zeleninu,“ ušklíbl se Pavel sarkasticky, „hodně bych se divil, jestli to nemá být invaze.“
„A když není?“
„Tak zachráníme alespoň tvé přátele.“
„No tak dobře,“ zavrčel Mv100, nasadil si opět přilbu a narovnal se.