„Ehm…“ vydal ze sebe Mv100. „Žádám o seznámení se situací.“
„KOLOBOTE 1, JSEM KOLOBOT 11, VÁŠ VĚRNÝ SLUŽEBNÍK. ŽÁDÁM O OBJASNĚNÍ VAŠEHO PROBUZENÍ Z HIBERNACE,“ hlásil robot.
„Otázky kladu já,“ odvětil rozhodně Mv100.
„PANE, BUDE NEJLEPŠÍ, KDYŽ SE OPĚT ODEBERETE K HIBERNACI,“ trval na svém Kolobot 11 a pomalu se přiblížil ke svému domnělému pánovi.
„Hibernace? Jaká hibernace? Omlouvám se, musel jsem omylem vymazat… nějaká data,“ hrál agent hloupého.
Kolobot přešel na tvrdší rétoriku: „VELITELSTVÍ ROZHODLO O VAŠÍ TRVALÉ HIBERNACI. ŽÁDÁM, ABYSTE SE URYCHLENĚ VYPNUL.“
„To zrovna,“ mávl ploutví Mv100. „Proč bych to asi dělal?“
„VELITELSTVÍ ROZHODLO O VAŠÍ TRVALÉ HIBERNACI,“ odpověděl robot, jako by to vše vysvětlovalo.
Mv100 se rozhodl svou odpověď tentokrát napsat místo toho, aby ji řekl: „PROČ?“
Změna způsobu komunikace měla účinek. Kolobot 11 se trochu narovnal a z jeho hlasu se vytratila neposlušnost. Teď, když byly požadavky „Kolobota 1“ vysílány přímo do jeho procesoru bez zpracování sluchovým aparátem, měly mnohem větší prioritu.
„KOLOBOT 1 OHROŽUJE PLÁNY VELITELSTVÍ TÍM, ŽE NABÁDÁ K MÍRU. NUTNOST ODSTRANĚNÍ KOLOBOTA 1: 97 %.“
„Tak to máme tříprocentní pravděpodobnost, že mi nezabijí mobil,“ obrátil se Mv100 na Pavla.
„Co by mobil, ale hned jak zmizí signál identifikátoru, zničí i tebe,“ šeptl Pavel. „Jak to, že se mnou vůbec nemluví?“
„Možná máš nějaký zneviditelňující signál,“ pokrčil rameny tučňák. Kolobot 11 stál nehybně před nimi. I když pro něj byl Kolobot 1 údajným nebezpečím, autorita nízkého čísla jej udržovala v pozoru.
„KOLOBOTE 11, ŽÁDÁM O PŘENOS BOJOVÝCH PLÁNŮ,“ rozkázal Mv100. Robot chvíli pracoval, a pak se na displeji telefonu objevilo několik nových souborů.
„Tak to se podívejme…“ četl si Mv100. „Ovládnout svět byste chtěli!“
„POZITIV,“ potvrdil to Kolobot 11.
Agent se usmál a napsal na mobil rozkaz nejvyšší priority: „UKONČIT BOJOVOU AKCI, NAŘÍDIT STÁHNUTÍ VŠECH JEDNOTEK!“
„NENÍ MOŽNO,“ prohlásil Kolobot 11 a ztichl.
„Jak ‚není možno‘? Já jsem jednička, Kolobot 1, mě musíš poslechnout, ne?“ zamračil se Mv100.
„NEGATIV. KOLOBOT 1 ZBAVEN VŠECH PRAVOMOCÍ.“
„Pavle, usmaž ho,“ kývl Mv100.
Kolobot 11 byl sice výborný stratég, ale mizerný pozorovatel. Ve výrobě ho přednastavili tak, aby automaticky přijímal signály pouze od další vůdčích robotů. Tak se stalo, že když Pavla jeho identifikátor ohlásil jako obyčejného bojového minibota, Kolobot jej prostě neviděl. A to byl jeho konec.
„Co teď?“ zeptal se Pavel.
„Když už jsem ta jednička, možná, že mě budou poslouchat i ostatní,“ uvažoval Mv100. „Ale jak to udělat abych jim vůbec mohl něco rozkázat?“
„Co takhle tahle mašinka?“ ukázal Pavel na řídící desku.
„Možná…“ zadíval se Mv100 také na panel. Zkusil svůj telefon připojit do jedné zdířky – a hle! Fungovalo to.
„TADY KOLOBOT 1,“ ohlásil se tučňák, „ROZKAZ VŠEM JEDNOTKÁM! UKONČETE AKCI. NAŘIZUJI RYCHLÝ ÚSTUP!“
„To by mohlo fungovat,“ usmál se Pavel. „Teď mě napadá… Zapomněli jsme se zeptat, kde máš ostatní tučňáky.“
Mv100 se plácl do čela. Snad mu odpověď na tuto otázku poskytne řídící místnost. Měl štěstí, jeden displej byl označen „Stav zajatců“. Nápisy „subjekt 2“ až „subjekt 5“ svítily zeleně, pouze „subjekt 1“ u sebe měl červenou poznámku „nezajištěn“.
Zdi, které až doteď svítily bíle, se náhle ponořily do jasného odstínu červené. Z reproduktoru vyšel poplašný signál.
„SIGNÁL KOLOBOTA 1 NEOVĚŘEN. ROZKAZ ZRUŠEN. KOLOBOT 12 PŘEBÍRÁ VELENÍ.“