Laboratoř byla dvě hodiny po příchodu robotů téměř prázdná. Teleportační portál zůstával otevřený, takže jej strážili dva miniboti. Oba byli vybaveni těmi nejpřesnějšími senzory – už od výroby se měli stát hlídači důležitých věcí. Ve 23:34 místního času minibot 12500-A detekoval ve vedlejší místnosti pohyb a vydal se na průzkum. Jeho dvojče 12500-B zůstalo na místě a nadále střežilo bránu.
Robot obezřetně projížděl mezi stoly a hledal příčinu pohybu. Poblíž filtru vnímání, jenž teď pracoval už jen na polovinu, jej čekalo nepříjemné překvapení. Zpoza stroje se vynořila ruka a pomocí malého přístroje mu uštědřila obrovský elektrický šok. Robotovy obvody vmžiku zkratovaly a nastal jeho konec.
„Pěkná věcička,“ pochválil Mv100 Pavla.
„Jsem fyzik. A občasný vynálezce k tomu,“ pokrčil Pavel rameny a usmál se.
Mv100 si klekl k robotovi a začal jej rozebírat. Sice se v jeho vnitřnostech nevyznal do takové míry jako třeba Gary, ale věděl, co hledá. Maličkou krabičku, kterou se robot identifikuje ostatním. Konečně ji našel – byla hned vedle procesoru. Znalým pohybem ji vyjmul ze základní desky a připojil ke svému telefonu. Ode dveří se ozvalo bzučení.
„Už vyjel i ten druhý,“ sykl Pavel.
Mv100 rozklikl na mobilu aplikaci vysílače a pomalým krokem vykročil ukázat se druhému robotovi.
„12500-A, 12500-B, JAKÝ BYL ZDROJ NEKLIDU?“ objevilo se na displeji.
„12500-B, 12500-A, JEDNALO SE O UVOLNĚNOU SOUČÁSKU DOMORODÉHO PŮVODU. PROZKOUMÁM SITUACI BLÍŽE,“ naťukal Mv100 jako odpověď. Minibot už nic nepotvrzoval a vrátil se na své stanoviště. Věděl, že by se od něj neměl moc vzdalovat.
Tučňák se s úsměvem vrátil za svým novým kolegou. „Vyšlo to!“ oznámil mu.
„To vidím. Ale co vyšlo?“ ptal se Pavel.
„Díky identifikátoru z toho robota si druhý robot teď myslí, že JÁ jsem robot. Kamera mu sice dává jiný obraz, ale identifikátor je přednější.“
„Tak se kolem něj můžeme dostat?“ pochopil vědec.
„Ne, protože tebe stále rozpozná jako člověka. Nejdřív budu muset rozbít i jej a vzít si jeho identifikátor,“ vrtěl hlavou tučňák.
„Zařídím. Dej mi ten mobil.“
O jeden elektrický šok později byli oba nesourodí přátelé vybaveni mobily, které je maskovaly jako roboty. Mv100 ještě trochu poupravil kód, který je vysílán ostatním minibotům. Nechtějí přece, aby si mysleli, že 12500-A a 12500-B opustili svou hlídku.
„Koho jsi z nás udělal?“ zajímal se Pavel.
„Nevím, nějaká náhodná čísla. Snad to nebude nikdo nápadný,“ pokrčil rameny Mv100.
Potom oba prostoupili fialovým světlem.

Na druhé straně je čekala dokonale bílá místnost. Stěny byly futuristicky zakřivené tak, že nikde nevyčuhovaly rohy. Také vyzařovaly slabé bílé světlo, které iluzi ještě prohlubovalo. Vlevo měla místnost jedinou designovou vadu – černá díra ve zdi, která byla jediným východem pryč. Přímo nad ní byl červenou barvou vyveden nápis z teček a čárek. Mv100 na něj mlčky namířil foťák svého telefony, který jej za chvíli přeložil do srozumitelného jazyka. „VÝCHOD,“ bylo tam napsáno.
„Ještě štěstí, že v jistém smyslu stále používají naši řeč,“ podotkl Mv100, „kdyby přešli na čistý zdrojový kód, nemohli bychom jim rozumět.“
Dveře vedly do soustavy stejně zářivě bílých chodeb, ve kterých bylo takových průchodů asi sto. Každý byl označen čárkami a tečkami v červené barvě. Po chvíli putovaní konečně narazili na jeden označený „VELITELSTVÍ“.
Mv100 šel napřed, Pavel jej následoval. Vevnitř byl jenom jeden robot napojený kabelem na řídící panely ve zdi. Byl asi stejně vysoký jako Pavel a vzhledem se vůbec minibotům nepodobal. Tenhle stroj byl na pohled skoro stejný jako Garyho původní vynález. Dalo se tedy předpokládat, že bude moci mluvit a reagovat na mluvenou řeč. Mv100 přesto nehodlal riskovat a první zprávu vyslal telefonem.
„KB-02-01, ŽÁDÁM O SDĚLENÍ VOLACÍHO ZNAKU!“
Robot se neznatelně otočil, aby se v jeho zorném poli objevil odesílatel zprávy. Právě mu přišla zpráva, která vyžadovala důkladné ověření. Identifikátor naštěstí nezklamal a robot odeslal jako odpověď několik překvapených vykřičníků.
Po chvíli se konečně ozval: „KOLOBOTE 1?“