Netrvalo to ani deset vteřin a vědec už byl zase při smyslech.
„Tučňák… v laboratorním plášti… co mluví…“ sténal. „Moje hlava…“
„Vy nás vidíte?“ zeptala se Aunt Arctic.
„Tohle bude asi samička,“ úpěl Pavel. „Co se to se mnou děje?“
Herbert se zamračil a stoupl si přímo před vyděšeného člověka: „Kde je tu teleportér?“
„Teleportér? Já… nerozumím,“ vrtěl hlavou Pavel. Už nabral tolik síly, aby se mohl postavit. Natáhl před sebe ruku. Pět prstů – v pořádku.
„Abych to objasnil,“ začal mluvit Gary, „nepocházíme z Ostrova lidí, jako vy. Dostal nás sem porouchaný teleportační přístroj. Vy jste ještě teleportaci nevyvinuli?“
„Možná Američani,“ pokrčil rameny fyzik. „Co je to Ostrov lidí?“
„Tak se v našich legendách nazývá váš svět,“ vysvětlil Mv100.
„A jak se nazývá ten váš? Ostrov mluvících tučňáků a ledních medvědů?“ vrčel Pavel.
„Cítím snad lehký náznak nedůvěry?“ odvětil sarkasticky Mv100.
Pavel se zamyslel. „Máte pravdu. Jste pro mě něco nového, však víte, kulturní šok. Promiňte.“
„Nic se nestalo. Tedy, stane se, pokud nám nepomůžete,“ založila ruce Aunt Arctic a zadívala se na vyděšeného človíčka. No, Pavel byl docela vysoký a hubený, takže se nedá říct, že by byl zrovna nějaký človíček. Dojem šíleného vědce ještě dokreslovaly brýle a hnědé rozcuchané vlasy. Jet Pack Guy si pomyslil, že kdyby byl Gary člověk, vypadal by právě takhle.
„Jak?“ zněla stručná otázka.
„Musíme se dostat zpátky domů. Umím sestavit teleportační přístroj, takže jestli tu máte vhodné součástky, mělo by to být jednoduché,“ vysvětlil Gary.
Pavel nerozhodně rozhodil ruce: „Dělejte si, co chcete!“

Dvacátého třetího prosince odpoledne panovalo v laboratoři Akademie věd nadšení. Teleportér byl skoro hotov! Gary už jen u chemické soupravy destiloval kapalinu, která byla jednou z posledních součástí. Zapojil se i Pavel. Ze začátku jen bezmocně pozoroval ostatní, jak sestavují neuvěřitelné složitou konstrukci, ale pak začal chápat, co jak funguje. V průběhu stavby dokonce navrhl několik zlepšení.
„Hotovo!“ oznámil Gary, když do baňky spadla poslední kapka jeho přípravku. Vzal sklenici a její obsah vylil do malé nádržky na Teleportéru 3005. Poté slavnostně stiskl červené tlačítko a stroj ožil.
„No teda,“ vydechl Pavel. Už před chvílí se s tučňáky domluvil, že o nich nikomu nic neřekne, ale teď dostal chuť Teleportér prostě vzít a předvést ho na nejbližší vědecké konferenci.
„Jdu první,“ řekla Aunt Arctic.
„Můžeme se přenést všichni najednou,“ připomněl jí Gary.
„V žádném případě. Co když to zachytí i toho člověka? Nemůžeme ho mít na Clubu Penguin. Jen nás hezky pošli po jednom,“ kroutila hlavou agentka.
„Mám dotaz,“ zvedl váhavě Herbert tlapu. „Co se mnou uděláte?“
„Protentokrát, jen protentokrát tě necháme jít. Pokud se tedy nepokusíš něco udělat,“ zamyslela se Aunt Arctic.
„Vážně? To jsem rád!“ zvolal Herbert a usmál se. To bylo v jeho životě snad počtvrté.
„Nic takového,“ zašeptala Aunt Arctic Garymu, jakmile se Herbert otočil. „Okamžité zatknutí.“
„Ale…“ snažil se Gary o odpor, ale Director jej umlčila velmi ostrým pohledem.
„Příprava přenosu,“ zahučel smutně a stiskl pár tlačítek na Teleportéru.
Z místnosti postupně mizeli Aunt Arctic, Jet Pack Guy, Herbert a nakonec i sám Gary.
„Hned se vrátím pro tebe,“ obrátil se k Mv100, „chci si vyzkoušet transport oběma směry.“
„Co kdyby ses nevrátil?“ obával se červený tučňák.
„Neboj, to se nestane,“ ujistil jej vynálezce a stisknul tlačítko. Obklopila jej modrá záře a už byl pryč i on.
„Á!“ ozvalo se za Mv100. Tučňák se otočil. Pavel na něco ukazoval a měl vytřeštěné oči. Mv100 se otočil zase zpátky a uviděl to samé. Filtr vnímání.

„OPERACE ZAHÁJENA.“