„Gary, co můžeme dělat?“ zeptala se s obavami v hlase Aunt Arctic.
Vynálezce nevěřícně stál na místě a ploutvemi si mnul oči.
„Ostrov lidí… Tak daleko…“ šeptal. Když se vzpamatoval, pokrčil rameny. „Stát se může cokoli. Jsme na místě, o kterém si mnozí myslí, že neexistuje. Pokud má tedy Mv100 pravdu.“
„Proč si nás lidé nevšímají?“ rozjímal Jet Pack Guy.
„Doteď jsem na to ani nemyslel, ale je možné, že někdo poškodil Teleportér úmyslně. Mohl by přidat nějaké nové funkce…“ přiznal Gary.
Nikoho nenapadlo, co na to říct, a tak začala skupina opět prozkoumávat své okolí. Právě teď se nacházeli v prostředí, které se alespoň trochu podobalo Clubu Penguin – knihkupectví. Knihy znali jak tučňáci, tak lidé, a oběma živočišným druhům jich nikdy nebylo dost. Mv100 se vydal k pultu, na kterém byla ta samá knížka asi třicetkrát. Písmena mu zprvu nedávala smysl, ale když se začal soustředit, dokázal plynule přečíst slovo „Kuchařka“. Asi se moc neprodává, pomyslel si agent, a podíval se na ostatní. Gary si našel cestu k technickým knihám, zatímco Aunt Arctic obdivovala stojan s novinami. Jet Pack Guy stál na místě a otráveně se mračil.
„Co se děje?“ zeptal se Mv100, když k němu přikročil.
„Nelíbí se mi tu. Je tu strašný hluk a bojím se, že už se nevrátíme,“ svěřil se Guy.
„Zajímavé priority,“ zasmál se Mv100. Potom zvážněl: „Gary říká, že Teleportér vyšle zpáteční signál. Myslíš, že mu nemůžeme věřit?“
„Věřit můžeme, ale mám pocit, že občas sám neví, co říká,“ zavrčel Jet Pack Guy.

Poblíž Clubu Penguin se na jednom ostrůvku krčil lední medvěd a nadával na to, jaká zima právě je. Herbert nikdy Vánoce neměl rád. Nejenže byl strašný chlad, ale tučňáci ještě vždycky vytáhli výzdobu, stromečky a kotlíky na Mince pro změnu a oslavovali. A letos ještě ten nesmysl s mrožem! Herbert to nechápal. Poté, co potkal Tuska, si myslel, že všichni mroži jsou zlí. Tenhle nový se mu vůbec nezamlouval. Naštěstí tomu mohl všemu učinit konec. Už brzy vypluje a zničí Energické Patolízaly-Fňukaly jednou provždy! Zhluboka se nadechl, nasedl do malé dřevěné loďky a vydal se na hlavní ostrov.
Dorazil tam asi za čtvrt hodiny. Byl večer a většina tučňáků byla buď už doma, nebo ve městě. Pláž, kde Herbert přistál, zela prázdnotou.
„Tak se mi to líbí,“ usmál se poťouchle a vykročil směrem ke Ski Village.
Tam ho čekalo překvapení – ani zde nikdo nebyl! To bude past, pomyslel si. Vešel do telefonní centrály – prázdno. Herbert byl překvapený. Že by to šlo tak jednoduše? Kdepak, tady vážně něco nehraje. Podíval se zase ven. Tady to je! Kolem budovy bylo rozmístěno několik strojů. Medvěd poznával Garyho výrobní rukopis. Všechny vynálezy vypadaly vypnuté, až na jeden. Jeho tlačítko slabě červeně blikalo.
„Ohó!“ zvolal Herbert. Už pochopil, co je plán tučňáků. To je určitě stroj na chytání jejich nepřátel! Medvěda napadlo, že tlačítko jistě slouží k vypnutí. Jak ho jen stisknout a nechytit se…?
Přikrčený k zemi pomalu přeběhl ke keři a ulomil z něj dlouhou větev. Potom se nepozorovaně připlížil ke stroji a vší silou bacil klackem do tlačítka.
Teleportér se dal do práce. Nejprve prozkoumal své okolí, aby zjistil polohu bytostí, určených k přenosu. Ledního medvěda zaregistroval ve zlomku vteřiny. Poté, co se ujistil, že už se nikdo jiný nechce teleportovat, zahájil nastavení cílového místa. Pár milisekund se chystal na krátký přenos do pizzerie, pak ale jeho program ovládl někdo jiný a přikázal mu odeslat Herberta někam jinam. Pokud možno na hodně dlouho… Než si chudák medvěd uvědomil, co se děje, už stál uprostřed obřího nákupního domu. Nejhorší na tom ale bylo, že mu přímo do tváře hleděli čtyři tučňáci s velmi nepříjemnými výrazy.