Aunt Arctic se rozhlédla po zasedací místnosti. Dívalo se na ni osm rozzářených tváří. Byli to nejvyšší agenti EPF a P. S. A. – jen oni věděli, že Director byl ve skutečnosti unesen. Už na sobě měla černý maskovací oblek.
„Vedli jste si vskutku dobře, agenti. Stihli jste mě zachránit za měsíc a něco, takže jste si ani nemuseli přečíst mé další dopisy. Club Penguin i přesto, že jsem nebyla přítomna, vzkvétá. A to je dobře. Nyní formálně ukončuji takzvanou misi Karel.“
„Directore!“ zasalutovali Gary a Mv100, nyní již jako vynálezce a řadový agent. Žádné velící povinnosti, konečně.
„S radostí vám všem nyní uděluji nejvyšší agentské vyznamenání Clubu Penguin. Tučňačky a tučňáci, Řád zlatého puffla!“
Všichni přítomní propadli v jásot. (Jakby ne.) Director obešla celý kulatý stůl a každému agentovi vložila do rukou malou krabičku. Když jej otevřeli, uviděli malou sošku zlatého puffla. Byla to přesná, pouze zmenšená kopie té plastiky, jejíž napodobeninu chtěl kdysi ukrást Herbert.
„Bývaly časy, kdy nejvyšší cenou byla má identita, ale to už je poněkud bezcenná informace, že. No, Zlatého puffla dostane ještě agentka darknightlili. Nebudu vám teď říkat za co, je to dlouhý příběh, který zahrnuje uměleckou galerii, krádež mnoha šperků, a to, že ji Herbert věznil spolu se mnou. Odvážná darknightlili… Jak asi skončila?“ zahloubala se do svých myšlenek Aunt Arctic. Nemohla se stále zbavit pomyšlení, že by darknightlili mohli sníst ti strašní krabi.
„Mv100 získává navíc Řád duhového Mulleta. Nyní ale do práce, agenti. Herbertův pokus o vytvoření bomby z lahve pálivé omáčky byl sabotován našimi agenty. Naštěstí se zdá, že již zapomněl na city, které ke mně choval. Myslíme si ale, že můžeme čekat další velký útok. Některé zdroje dokonce hovoří o tom, že Herbert má mezi občany své tučňáky. Takže jestli spatříte něco podezřelého… Však víte. A pak je tu ten telefonát, který obdržel Mv100. Tyto dvě věci by spolu mohly silně souviset. Velmi zvláštní je, že onen tučňák znal označení M. Neobviňuji nikoho z vás, že vynáší tajné informace, spíše si myslím, že se někdo naboural do naší databáze. Gary ji dostal za úkol více zabezpečit. Momentálně je na ostrově klid. Počet krádeží také klesl. Proto dám všem agentům na pět dní placenou dovolenou, ale dávám si právo ji kdykoli přerušit. Rozhlásí to Rookie. Agenti, rozchod!“

Byla neděle, poslední den volna. Mv100 seděl v knihovně a četl nejnovější knihu doktora Pizzatrona. Byla celá o takzvaném Pseudomedvědovi. Doktor Pizzatron jej nově přiřadil do čeledi jednorožců a přisoudil mu vlastnost létat. Kdyby jen věděl… Vedle Mv100 si někdo přisedl, ale ten se o nově příchozího příliš nezajímal. Pak jej ale neznámý oslovil.
„Co to čtete?“
Mv100 se zarazil. Ten hlas mu byl povědomý. Otočil se a spatřil oranžového tučňáka, kterého nedávno potkal o patro níže.
„Dobrý den. Je to Pizzatronův „Pseudomedvěd“,“ vysvětlil mu.
„Aha. Víte, my už jsme se jednou potkali, dole v kavárně,“ řekl pokorně oranžový tučňák.
„Ano, já vím.“
„No a, choval jsem se tam trochu… hrubě. Tak jsem si řekl, že se tu na vás zeptám. Kavárník vás zná, říkal, že chodíte každou neděli do knihovny. Vlastně jsem se přišel omluvit.“
„Ale to jste nemusel. To nestálo za řeč,“ chlácholil jej Mv100.
Oranžový tučňák se usmál: „Takže všechno dobrý?“
„Samozřejmě.“
„Nebudem si tykat? Já jsem Jirka, Jirka Rarach,“ řekl společensky a podal tučňákovi Mv100 ploutev.
Mv100 chtěl říct, že je Mv100, ale v okamžiku, kdy se jejich ruce dotkly, prošla jeho tělem ohromná bolest a skoro omdlel. Ten Jirka musel mít v ploutvi nějakou injekci s uspávadlem!
Rarach vyskočil a zakřičel: „Tady pán omdlel! Zavolejte rychle pomoc!“
Mv100 vydal zvenku jako mrtvý, ale všechno viděl a slyšel. Když byli všichni zaneprázdněni voláním pomoci, Rarach se k němu sklonil a pošeptal mu: „Nejsi zase tak chytrý, agente M. Já jsem Ten, jehož jméno můžeme vyslovit.“
Přiběhli záchranáři a položili Mv100 na nosítka. Oba byli oranžoví a Jirky Raracha se oba polohlasem zeptali: „Pozná medvěda?“
A on jim také polohlasem odpověděl: „Pozná.“ A pak Mv100 omdlel doopravdy.

Když se probudil, zjistil, že se nalézá v nějaké jeskyni. Byl přivázaný k židli a nemohl se hýbat. Ještěže sebou neměl svůj agentský telefon. Herbert by ho určitě využil. A kde vlastně je? Dává si dost na čas. Náhle se všude rozsvítilo. Nebyl v jeskyni, ale v opuštěném skladišti na severu Clubu Penguin. Támhle byly kulisy pro film Návrat vesmírné chobotnice. Zprava přicházel Jirka Rarach a nějací další oranžoví tučňáci.
„Agente M,“ řekl, „ty už máš s únosy a vězněním nějaké zkušenosti. Ten trik s osvobozením Aunt Arctic byl skvělý, uznávám. Ale ty nemáš žádnou možnost k úniku. Tady tě EPF nikdy nenajde.“

„To si jenom myslíš, Rarachu,“ odvětil Mv100 a myslel při tom na čip, který mu Gary před týdnem voperoval. Gary tehdy řekl: „Kdyby se při misi Karel něco stalo, třeba by tě unesli, s tímhle čipem tě vždycky najdu.“
„Bohužel pro tebe,“ přerušil tok jeho myšlenek oranžový únosce, „tenhle sklad je tak mimo podezření, jakože ty máš přes dva tisíce dní. Musím se pochválit, svou roli jsem sehrál výborně. Hrubost, omluva, únos. Tři body mého brilantního plánu. A za několik dní si tě převezme náš milovaný vůdce, sultán Herbert.“
Tak sultán, pomyslel si Mv100.
„Náš milovaný vůdce, sultán Herbert před rokem založil tajnou organizaci Jednotka Sultána Herberta, neboli JSH. Od počátku si dal za cíl zničit nehodné tučňáky a nastolit vládu tučňáků spravedlivých a jemu oddaných. Byl jsem jeden z prvních, kteří mu uvěřili. Jsem chemik a vyvinul jsem mnoho jedů a jiných látek. Jednu z nich jsi už měl tu čest vyzkoušet.“
„Pochybnou čest,“ procedil mezi zuby Mv100.
„Nyní poznáš účinky mého dalšího vynálezu. Laro, podej mi sérum ovládnutí mysli.“
„Ovládnutí mysli? To snad ne!“ zašeptal Mv100.
„Ale ano. Vrátíš se do EPF a budeš nám donášet tajné informace. S radostí položíš život za sultána Herberta. S tvou pomocí bude EPF zničena tak, jako byla navždy zničena P. S. A.“
Aspoň, že neví o nynější existenci Penguin Secret Agency, oddechl si Mv100. Ale co když mu to pod vlivem té látky řeknu?
„Zakládám si na efektu,“ řekl Rarach, „Sérum ti vstříknu za 10…“
Musí tu být nějaká („9…“) možnost úniku!
„8… 7…“
Doufám, že ten čip zaznamenává nebezpečí.
„6… 5… Hodně štěstí, agente M, 4…“
Maminko, pomoc!
„3… 2… 1…“
Bum!

Jaké bum? Kdo udělal bum? Snad ne ta injekce? Ale injekce přece nedělají bum, spíš pích. Pochybuji, že nám to Jan Ploutvotleskač řekne dřív, než v příštím díle Agentských příběhů!