Aunt Arctic seděla. Byly tři hodiny a Herbertovo „Vtipné divadlo“ bylo právě v polovině. Loutka Herberta právě škrtila loutku Garyho.
„Říkal jsem ti, že máš nechat mou nevěstu na pokoji!“ křičel Herbert poněkud podivným hlasem.
Hlasem chrčivým, který měl představovat Garyho, si odpovídal: „Samozřejmě, Vaše lordstvo. Aunt Arctic je jen vaše.“
Byla to nuda. Director to trpěla jen proto, aby jí Herbert dal aspoň na chvíli pokoj od nabídek k sňatku. Do toho všeho rytmicky cvakal klepety Klutzy. Taková byla totiž Herbertova představa hudby, hudební kritici z Club Penguin Times by se ale patrně zbláznili. Náhle dostala Aunt Arctic nápad.
„Pane Herberte, musím říct, že to vaše divadlo je opravdu krásné,“ lichotila mu, „ale můj manžel musí umět víc než to. Dokázal byste mi přinést tu velkou lahev pálivé omáčky z Pizzerie na Clubu Penguin?“
„Samozřejmě, madam,“ kasal se Herbert.
„Dokažte to! Chci ji tu mít do tří dnů!“
„Ale samozřejmě. Vyrazíme hned, že, Klutzy?“ usmíval se lední medvěd od ucha k uchu. „Ale ne abyste někam utekla!“
„Samozřejmě,“ smála se v duchu Aunt Arctic. A bude klid!

Mv100 mezitím ve stejnou dobu absolvoval poněkud zdlouhavý rozhovor s rybářem z Punta Fija.
„Tak mohl byste mi tu loďku teda půjčit?“ ptal se už podesáté.
„Nóóóó,“ protáhl rybář, „kdýýž mě se zdááá dváácet mincííí trochu máálo. Nedááál bystééé třicéét?“
„Klidně dal, ale potřebuji tu loď hned.“
„Hmmmmm. A nedáál bystéé mi třebáá aji čtyřicéét mincííí?“ zvyšoval cenu ostrovan.
Mv100 obrátil oči v sloup. Původní cena byla pět mincí, ale jakmile majitel loďky zjistil, že ten tučňák zdaleka má víc, začal smlouvat. Byl čas na razantní krok.
„Čtyřicet mincí vám bohužel dát nemůžu. Asi si zajdu za nějakým vaším kolegou.“
Rybář se vyděsil a dokonce přestal prodlužovat slova.
„Momentíček, co byste řekl dvaceti pěti mincím?“
Konečně! „To by mi zcela vyhovovalo.“
„Tak jááá váám tu kocáábku tééda půůjčím,“ oddychl si rybář. „Nááá třííí hodinýýý, co řííkáááte?“
„No jo.“
O deset minut později už Mv100 plul na ostrov 16. Rozbaloval balíček, který mu těsně před vyplutím dal jeden agent se super Jet Packem. Přestože se ten agent nestihl představit, Mv100 ho poznal. Byl to Jet Pack Lisured, se kterým se znal z minulé mise. V balíčku byl nový telefon EPF a vzkaz od Garyho. Stálo tam: „I když vím, že nejraději máš P. S. A. cký telefon, tenhle model fasují všichni. Starý vrátíš, až se vrátíš. G.” Agent M se usmál. Náhle něco zapípalo. Byl to GPS3000, Garyho poziční systém. Signalizoval, že cíl je nedaleko. Mv100 vzhlédl k obzoru a uviděl něco, co by v žádném případě nečekal. Herbert má letadlo? A kam s ním letí, blesklo mu hlavou.

Herbertovi blesklo hlavou něco úplně jiného, a to elektrický šok. Okamžitě se vymazaly všechny city k Aunt Arctic a naštěstí i to, že ji vězní. Jediné, co mu tam zůstalo, byla myšlenka krádeže lahve kečupu z Pizzerie. A napadlo ho, že by to byla skvělá bomba.

Mv100 rozsvítil baterku. Věděl, že tu Herbert není, takže nemusel být opatrný. Jestli bude úspěšný, nemusí se starat ani o kamerové záznamy.
„Pane! Aunt Arctic! Veliteli! Jste tam někde? Tady Agent, Agent M!”
Aunt Arctic jeho volání zaslechla.
„Tady, Mv100, v téhle kleci!” zakřičela z plných plic.
„Directore! Počkejte, odemknu to." vrhnul se ke kleci Mv100.
„Už jsem si myslela, že tu zůstanu navždy.” vydechla nejvyšší agentka.
Náhle zazvonil nový mobil.
„Hele, já říkala Garymu, aby vymyslel nový model. Tak tady je,” usmála se Director.
Mv100 jej zvednul.
„M? Máme tady nenadálou situaci. Někdo, patrně Herbert, ukradl tu velkou flašku pálivé omáčky z Pizzerie. Kamery ho zachytily, jak říkal cosi o bombě. Vím, že šéfa potřebujeme, ale tohle je akutní, tu bombu je třeba zneškodnit. Aunt Arctic počká!” vysvětloval Rookie.
„Dobře, přijedeme.”
„Přijedeme? Kdo my?”
„Já ji našel,” řekl Mv100 a ukončil hovor.

Jana Ploutvotleskače by strašně zajímalo, proč většina tučňáků říká kečupu pálivá omáčka. Návrat Directora na Club Penguin uvidíte v dalším díle Agentských příběhů!