„Dostat se z toho vašeho rádobyvězení bylo jednoduché,“ řekl Jirka Rarach, poté co omráčil všechny agenty mimo Mv100. „Máte mezi mřížemi takové mezery, že jsem mohl natáhnout ploutev a hodit hlídači do kávy uspávací prášek. A když spal, vzal jsem si klíč.“
„Zapracujeme na tom,“ ušklíbl se Mv100.
„Pochybuji. Sultán Herbert by měl na svém Jet Packu právě dosedat na plošinu majáku. Obávám se, že tohle už je definitivní konec EPF a P. S. A.“
„Vždycky se najdou nějací tučňáci, kteří nebudou Herberta uznávat.“
„Tak je proměníme v pufflí óčka! Není to zase tak složité,“ vykřikl Rarach a začal se ďábelsky chechtat. Po pětiminutovém záchvatu si utřel slzy (od smíchu) a opět se obrátil k agentu M.
„Abys neřekl, že jsem krutý, dám vám všem ještě jednu šanci. Pořád na sobě nosíš svůj černý pásek Card-Jitsu. Patrně jsi pyšný na to, že jsi ninja. Nuže, vyzývám tě na souboj.“
„K tomu ale potřebujeme rozhodčího.“
„Dobře. Předpokládám, že žádný můj kolega ti sympatický není, takže si můžeš vybrat ze svých spoluagentů.“
„Probuďte Garyho,“ řekl po krátkém promyšlení Mv100. Dva oranžoví tučňáci Garymu vpíchli další injekci. Ten se po chvíli probudil.
„Co se děje? Aha, Rarach. Pane, musím říct, že vaše uspávací sérum je opravdu dokonalé.“
„Na lichotky s pochybným účinkem není čas, Gary. Potřebujeme, abys nám dělal rozhodčího Card-Jitsu,“ vysvětlil mu Mv100.
„Hm. Jakou verzi podložky máme k dispozici?“
„Přinesl jsem si z Doja tu nejnovější. Senseiovi se to poněkud nelíbilo, ale hned poté, co usnul, už s tím moc problém neměl,“ zachechtal se Rarach. „Přineste ji!“ vykřikl. O chvíli později už Mv100 a Jirka Rarach stáli v pozici pro hráče.
Podle pravidel si nejprve podali ruce a uklonili se.
Poté Gary vzřikl: „Kakitateru!“, což japonsky znamená zamíchat. Promíchal balíček karet a každému hráči podal pět karet.
„Erabu!“ zněl další pokyn („Vybírejte!“). Z útrob podložky se vynořily stopky a začaly odpočítávat dvacet vteřin.
Mv100 se podíval na své karty. Měl štěstí, byly tu všechny tři živly. Vybral si sněhovou devítku.
„Motsu,“ řekl Garymu („Mám“). Po chvíli oznámil výběr karty i Rarach. Oba ukázali Garymu své karty, ale tak, aby je ani jeden neviděl.
„Miru,“ potvrdil rozhodčí příjem („Vidím“). „Hikkurikaesu!“ (Otočit!)
Oba hráči se otočili a vzali si svou zbraň.
„Asobu!“ zakřičel Gary („Hrajte!“). Oba se prudce obrátili a hodili na protihráče svou zbraň. Rarach si vybral vodu. Asi očekával, že Mv100 zvolí oheň. Když se sněhová koule a kečup srazily, s bliknutím zmizely a na displeji se u jména Mv100 ukázala karta se znakem sněhu. A tak to šlo dál a dál. Po několika kolech vypadal stav takto:
Mv100 – Sníh zelený, sníh červený, oheň modrý
J. Rarach – Oheň žlutý, voda červená, sníh žlutý
K vítězství pro Mv100 tedy vedla cesta sněhu barvy jiné než zelené nebo červené. Rarach pro vítězství musel vynést buď nečervený oheň nebo nečervený sníh. Mv100 byl v tíživé situaci. Pokud vynese sníh, může jej Rarach zničit ohněm a to by pak vyhrál! Všechny naděje by byly ztraceny. Čas na stopkách se krátil. Pro výběr karty zbývalo jen sedm vteřin. Rarach už měl vybráno. Mv100 se rozhodl vše vsadit – doslova na jednu kartu. Vytáhl sněhovou desítku. Poté si všichni vyměnili několik japonských slov. Oba hráči se k sobě otočili zády. Mv100 s těžkým srdcem sáhnul po sněhové kouli s číslem 10.
„Asobu!“
Mv100 se prudce otočil a jeho sněhová koule vrazila do… sněhové koule Jirky Raracha!
Gary jen suše oznámil: „Karta Mv100 má číslo 10, Rarachova má číslo 6. Owari (konec), Mv100 vyhrál.“
Rarach zbledl. „Ale... ale... já jsem se přehmátl! Já... jsem chtěl vynést tady ten oheň, vidíte?” vysvětloval a ukazoval na jednu svou kartu.
„Bohužel, Jiřku,” ozval se Herbertův hlas, „když už jednu kartu použiješ, nemůžeš se opravit. Myslím, že se tomu říká „zásada fouká do” nebo tak nějak (fuka go = neomylnost).”
„Ale ale, pan Herbert!” řekl vyrovnaným hlasem Director, který se mezitím probudil z umělého spánku. „Čemu můžeme děkovat za návštěvu?”
„Řekl jsem si, že navštívím staré známé,” ušklíbl se lední medvěd. V jedné ruce držel jakousi pistoli a v druhé pytlík pufflích óček. U nohou mu poskakoval krab Klutzy.
„To, co máte v tom pytli...” nedokončil větu Mv100.
„Pár tučňáků, kteří se mi pokusili odporovat. A obávám se, agente M, že výhra v jakémsi Karto-Tenisu mi nezabrání proměnit v něco podobného i vás!” dořekl Herbert a namířil svou pušku na Mv100. Vychutnal si vteřinu hrobového ticha a pak vystřelil. Střela letěla velmi rychle, ale na agenta se sedmiletou praxí byla zoufale pomalá. Mv100 uhnul a místo něj ránu uštědřil velitel Jednotky Sultána Herberta Jiří Rarach. Ani nestačil zareagovat. Ani se nestačil zatvářit vyděšeně. Prostě tam stál tučňák a najednou tam leželo pufflí krmivo.

A tak dobro zvítězilo nad zlem. Aha, Herbert ještě poražen nebyl. No, tak nic, Jane Plouvotleskači, co se dá dělat. Závěr čtvrté řady Agentských příběhů už příště! Nebo přespříště…?