Vejce. Dinosauří vejce. Zelená, žlutá, černá. Vše, o co při této párty šlo, byla vejce. A tučňáci se bavili dobře. Dokonce i moderátoři Penguin TV News si vyjeli na návštěvu do pravěku. Od té doby je nikdo neviděl a zprávy musel moderovat jeden technik, který tomu vůbec nerozuměl. Mv100 měl od Garyho informaci, že štáb nalezl jeskyni, ve které se nalézaly všechny vymoženosti moderní doby: lednička, počítač, topení a tak dále, jen televize ne. A „zcela náhodou“ byl vchod do této sluje zavalen obřím kamenem. Gary nicméně agenta M ujistil, že novinářům se nic nestane a včas – ještě před uzavřením stroje času – budou dopraveni do přítomnosti. Mv100 se při vzpomínce na Garyho pobavený škleb usmál. Kolem kráčelo několik dalších tučňáků, kteří stejně jako on, hledali naleziště dinosauřích vajec. Občas se zde mihnul i dinosaurus, což ale nebyl dinosaurus, nýbrž tučňák v dinosaura přeměněný. Myšlenkové pochody polovičního Directora se však upíraly hlavně jedním směrem: na severovýchod. Tam totiž Herbert věznil Aunt Arctic, pravého velitele agentských agentur Clubu Penguin. A Gary se rozhodl změnit priority, s čímž Mv100 nemohl než souhlasit. Bylo rozhodnuto, že co nejdříve převezme agendu P. S. A. a EPF pouze Gary a agent Mv100 bude uvolněn do mise, jejíž krycí název zněl… Karel. Bude se jednat o jednu z nejtajnějších misí, které kdy kdo vykonal. Ani ostatní agenti totiž nevědí, že Director je mimo ostrov. Mv100 se strašně těšil.

„A to znamená, že se vzdáváš po dobu trvání mise Karel veškerých nároků na funkci a výhody Directora, tedy mimo pufflů. V případě, že Directora nenajdeš, vrátíme se do stavu před podpisem, tedy my dva jsme Director. Pokud jej najdeš, tak žádná mise Karel neexistovala a ty jsi Directorem nikdy nebyl,“ dokončil monolog Gary a nabídnul agentu M propisku.
„Je to sice nevděčné, že se o tom nikdo nesmí dozvědět, ale co se dá dělat,“ poznamenal ještě.

Mv100 rychle podepsal, stoupl si a zasalutoval.
„Víš přece, že tohle nemusíš,“ zabručel Gary. Přesto ho to těšilo.
„Ano, pane!“ zakřičel Mv100. Pak ploutev spustil a rozesmál se.
„Víš, občas mi to chybí. Ty časy, kdy jsi mi říkal Agente a já tobě pane.“
„Proč?“ divil se G.
Mv100 pokrčil rameny. Místo odpovědi vyslovil otázku: „Mohu se vydat na misi, pane?“
„Samozřejmě, Agente,“ zareagoval Gary. A červený tučňák beze slova odešel. Gary se za ním podíval a povzdechl. Doufal, že se to trochu protáhne. To, že měl pro dnešek všechny body programy splněné, znamenalo, že má volno. A volno znamenalo – rozdávat autogramy.

Mv100 zahájil misi Karel návštěvou majáku. Zde se nacházely mapy Clubu Penguin a přilehlého okolí. Litoval, že na ostrově právě nekotví Rockhopper. Ten by mu patrně s hledáním pomohl. Mv100 si vyžádal nejnovější mapu, kterou začal studovat. Pomáhala mu zpráva, vydaná ze satelitu EPF. Říkala, že Directorův telefon byl od centrály EPF vzdálený asi 13 045 metrů. V úvahu tedy nepřipadaly ostrovy jako Iceberg nebo souostroví Tři tajemné ostrovy. Hledat bylo nutno ještě dál, nejen v přilehlém okolí. Mv100 tedy potřeboval jinou mapu. Tu mu, po kratším protestu skladníka, který si užíval odpoledního odpočinku, vydali skoro hned.

Ta byla lepší. Nebyla sice tak podrobná, ale přesto tam všechny ostrůvky byly dobře patrné. Satelit EPF potvrdil domněnku Aunt Arctic: signál přišel ze severovýchodu. Zbývalo se tedy podívat, který ostrov je od centrály EPF vzdálen třináct kilometrů severovýchodním směrem. Mv100 si myslel, že nemůže být nic jednoduššího. Jenže ouha! Mapa v té oblasti neukazovala jeden, nebo dva ostrovy. Bylo tam celé souostroví, nazvané trefně „Jetamtolikostruvkužetoaninespočitaš“. Slovník agenta také zklamal. U tohoto hesla byla jediná poznámka: „Je tam tolik ostrůvků, že se to ani nedá spočítat.“. Lepší byl Ploutvenbergův slovník naučný z tohoto léta. V tomto souostroví se prý nachází třicet pět ostrovů. Někteří vědci spekulovali o tom, že na jednom z nich by mohl žít Rockhopper. Mnoho nadšenců se tam vypravilo, aby tyto dohady ověřili. Většina z nich potvrdila, že ani na jednom se žádné tučňactvo nevyskytuje. U této věty se vyskytovala hvězdička. Mv100 shlédl dolů a přečetl si: „Poslední výprava doktora Pizzatrona přinesla svědectví o tvoru, který žije na ostrově číslo 16 a je podobný velkému lednímu medvědovi, patrně to však medvěd není. Zvukově se tento projevoval vydáváním písmen E, P a F. Existence tvora však není vědecky prokázána. Více v publikaci dr. Pizzatrona Výprava za bezpočtem.“. Tohle vypadalo nadějně. Ten tvor s největší pravděpodobností nebyl jen podobný lednímu medvědovi, ale byl to medvěd sám. A který? Tady v okolí Clubu Penguin žil jen jeden… Ale aby mohl Mv100 rozptýlit své pochybnosti, musí ještě do knihovny a přečíst si tam knihu doktora Pizzatrona. Směšné jméno! Pokud se agentovy předpoklady vyplní, už jenom zbývá zjistit, který z ostrovů je označován číslem 16 a hurá na Jetamtolikostruvkužetoaninespočitaš!

Mv100 se rozhodl vyrazit okamžitě. Poděkoval za mapu a vypůjčil si podrobný atlas Souostroví Penguinského moře. Podíval se do rejstříku na písmeno J – bylo to tam, i když poznámka pod čarou říkala, že mapa může být velmi nepřesná. To mu nevadilo, stejně si ji prostuduje v iglú. Teď ale do knihovny. Mv100 se rozhodl, že si v přízemí v kavárně koupí i pár sušenek. Snad do té knihy nenadrobí.

Když do budovy dorazil, bylo tam boží dopuštění. Všichni tučňáci, kteří tam byli (asi stovka), se snažili dostat nahoru do redakce a knihovny.
„Co se tu děje?“ zeptal se Mv100 jednoho tučňáka poblíž.
„Ty to nevíš? Je tam Gary? Tys ho asi nikdy neviděl, že? No jo, takový mladík, ty asi ani nevíš, kdo to je!“ vysvětlil mu onen tučňák rozzlobeně.
Mv100 se pousmál.
„A jak jste starý vy?“ otázal se tónem, do kterého se pokusil vložit co nejvíce mládí.
„Já mám sedm set jedna dní! O tom se ti nikdy nesnilo, co?“ pokřikoval na něj oranžový tučňák.
„Já mám dva tisíce padesát osm dní,“ pokrčil rameny Mv100.
Oranžový tučňák zbledl.
„To jako… fakt?“
„Jo. Nevidíš tu helmu? Je červená!“
„Aha. Jé, hele Gary už jde!“ omluvil se oslovený a začal křičet.
„Gary, dáš mi podpis? Podepíšeš se mi na kartičku? Bude to můj první autogram! Gary, prosím!“ křičel dav.
Mv100 si ke Garymu proklestil cestu. Ten na něj překvapeně vzhlédl.
Mv100 koutkem zobáku zašeptal: „Jde to dobře. Budu dělat, že jsem tu pro autogram.“.
Gary kývl.
Velmi tajný agent začal křičet: „Jé, čau Gery! Heleď, že mi dáš podpísek?“. A Gary mu podpísek dal. Když osobnost odešla, téměř všichni tučňáci ji následovali. Mv100 věděl, že tu nejsou kvůli čtení. Vyšel o patro výš. Už téměř rok byla tato dříve klidná a útulná místnost rozdělena na dvě. V jedné se nacházela nová redakce Club Penguin Times a knihovna se vmáčkla na tu druhou. To, že se sem přestěhovala redakce ale znamenalo konec pověstného knihovního ticha. Právě teď jeden novinář docela nahlas vysvětloval jednomu návštěvníkovi, že s ním Aunt Arctic rozhodně mluvit nemůže. Mv100 ho poznával, byl to jeden z elitních agentů, kteří ještě zažili P. S. A. na ostrově. Když agenta M spatřil, zamával mu. Mv100 jeho pozdrav opětoval. Teď se ale, po všech těch útrapách jako kopání vajec, vzdání se funkce Directora, chybějící heslo ve slovníku nebo Garyův podpis, musel vrhnout na spis doktora přírodních věd Antonia Pizzatrona „Výprava za bezpočtem“.

Jan Ploutvotleskač se dneska trochu rozepsal. Snad se to dalo číst, řekl si, než usnul. Ale příští díl Agentských příběhů?