O PĚT DNÍ POZDĚJI

Z EPF přišly už den předtím oficiální formuláře ohledně ukončení pracovního poměru. Mv100 je sice vyplnil hned, jak je dostal, ale ještě se mu nechtělo chodit do města, aby je mohl odevzdat. Od té doby, co opustil centrálu společnosti, se tam nevydal a zůstal v iglú spolu s puffly. Párkrát ho napadlo zajít do Doja, ale pak si uvědomil, že Sensei tam stejně asi není – tak nač by se obtěžoval… Za tu dobu sice trochu ztratil pojem o čase, ale měl pocit, že právě dnes je ten den, kdy sliboval autor té záhadné zprávy, že „vezme ostrov“. Nebo svatyni? Bylo mu to docela jedno. Ať se starají jiní. Každopádně musí zanést ty papíry. A nemá k dispozici teleport, takže bude muset jít pěšky. Ach jo.

Přes noc napadl nový sníh, který teď pod chodidly Mv100 tiše křupal. Nebe bylo bez mráčku a tučňáci to využili k venkovním aktivitám – skoro každý kopec byl obsazený sáňkaři a mezi nimi se koulovali ti, na které zrovna nevyšla řada. Po chvíli Mv100 prošel kolem obchodního domu. Dveře se tam netrhly – i když agentům nová budova po chuti nebyla, obyčejní tučňáci byli zřejmě nadšení.
„Vemte si letáček, pane,“ strčil kdosi Mv100 do ruky papír. Tučňák si jej bez zájmu prohlédl. Byl to jen přehled jakýchsi nezajímavých akcí, které se měly v obchodním domě konat v průběhu toho týdne. Mv100 leták zmačkal a bezmyšlenkovitě hodil na zem. K čemu by mu byl?
Náměstím náhle cosi otřáslo. Tučňáci zneklidněli a radostné skotačení utichlo. Krabí invaze proběhla sice relativně dávno, ale všichni ji ještě měli v živé paměti. To, že Penguin TV často dávala prostor tučňákům, kteří tvrdili, že všechno byla jen nepodařená akce EPF s cílem zničit Radu starších a nastolit vládu agentů, situaci moc neuklidnilo. Konec konců to šlo poznat i teď: několik tučňáků si mezi sebou rozčileně cosi šeptalo a byly slyšet útržky jako „zase agenti“ nebo „říkám vám, že to plánují už roky“. Mv100 se rozhodl, že před svou výpovědí pro EPF ještě naposledy něco udělá, a rázným krokem se k hloučku vydal. „Co řešíte?“ zeptal se jich.
„Starej se o svý,“ zněla odpověď. Mv100 si je zkoumavě prohlédl. Šlo o pět oranžových tučňáků, kteří mu byli něčím povědomí…
„Jednotka sultána Herberta?“ zašeptal. Skupina se na sebe nejistě podívala. „A ty?“ zeptal se jeden z nich.
„Taky,“ odtušil Mv100. Tak takhle to je, pomyslel si. Konspirační teorie šíří bývalí členové Jednotky sultána Herberta – tučňáci, kteří kdysi pod vedením Jirky Raracha sloužili onomu lednímu medvědovi a pomáhali mu při jednom z jeho pokusů o ovládnutí Clubu Penguin. Jak to, že to ještě nikdo z EPF nenapadlo? Vždyť datum jejich propuštění z vězení a období, kdy se začala šířit nedůvěra k agentům, se překrývaly. Tak ještě tohle řeknu v centrále, než skončím, dokončil úvahu Mv100 a podíval se tázavě na tučňáka, který ho oslovil jako první.
„Už ses zbavil oranžové?“
„Chtěl jsem se skrýt. Navíc jsem nevěděl, že naše operace pokračují,“ vymýšlel si Mv100.
„Jaks to mohl nevědět?“ zamračil se jeden z oranžových. „Vždyť jsme o tom mluvili skoro celou dobu, co jsme byli zavření v té příšerné kobce!“
To jsem nedomyslel, zasmál se v duchu Mv100. „Já jsem byl skoro celou dobu na samotce.“
Oranžoví tučňáci kývli, že rozumí.
„Když ses k nám nepřipojil doteď, máš nyní příležitost,“ nabídl tajemně další bývalý Herbertovec.
Tohle jsem opravdu vůbec nedomyslel, pomyslel si znovu Mv100, tentokrát už trošku nervózně. Než stihl odpovědět, celé náměstí rozjasnil jasný zdroj světla přímo nad pizzerií, jako by se tam objevilo druhé Slunce, a z toho samého místa se ozývalo tiché, temné hučení.
Začaly se objevovat výkřiky: „Co to je?“ Mv100 si všiml, že se světlo pohybuje směrem k dolu. To bude asi… „Za mnou!“ strčil do hloučku před sebou, zahodil složku s papíry k výpovědi a rozběhl se směrem za světlem. Zmatená Jednotka sultána Herberta ho následovala.