Už byla noc. Mv100 seděl před svým iglú a pozoroval hvězdy. Přemýšlel o tom, co mu dnes Sensei řekl. Teď už chápal, že na Clubu Penguin je něco špatně.
Jako by ho slyšel znovu vedle sebe: „Cítím, že něco se snaží zasáhnout do srdcí tučňáků. Cítím, jak se sobě odcizují. Cítím, že se je někdo snaží odvrátit od cesty Card-Jitsu. A cítím, že to něco nebo ten někdo má dost možná na svědomí ten ‚výtrysk energie‘, o kterém jsi mi pověděl. Říkal jsi, že nejprve jste zaznamenali energii z Doja? To jsem se snažil proniknout do Card-Jitsu Shadow. A ten druhý se možná snažil mi v tom zabránit… Učedníku, nevím, jestli je možné, aby to byli, jak ty říkáš, ‚tučňáci z vesmíru‘. Ale věřím, že to spolu s ostatními agenty můžeš zastavit.“ Pak Sensei pomalu vyšel z Doja – a zmizel. Až pak povolilo sevření, které agenta drželo na místě. Mv100 chtěl hned Senseie doběhnout, avšak venku nebyl. Hledal ho na všech okolních horách, ale mistr nikde. Snad se odebral zpět do divočiny…
Hvězdy svítily stále jasněji, jak za obzor zacházel srpek měsíce. Je to zvláštní, pomyslel si Mv100. Už jsem viděl tolik pokusů o napadení Clubu Penguin a teď ještě ani nevím, co se přesně děje. A stejně mám takový divný pocit…
Z iglú se ozvalo tiché odkašlání.
„Zlaťáku?“ otočil se agent. Puffle stál u dveří a tvářil se zaraženě. „Děje se něco?“
„Na to jsem se chtěl zeptat já tebe,“ odvětil Zlaťák.
„No…“ zapřemýšlel Mv100. „Něco je špatně. Musím jen přijít na to, co.“

Ráno byla centrála EPF prázdná, jen z Garyho laboratoře se ozývalo chrápání. Vědec tam ležel na několika desítkách papírů.
„Gary…!“ strčil do něj Mv100 jemně.
„Cože? Kdo, kdy, jak, proč?“ trhl sebou tučňák a shodil si z hlavy brýle. Mv100 mu je hned podal.
„Díky,“ mžoural Gary. „Asi jsem usnul při výpočtech,“ ukázal na papírové hromady na svém stole.
„Co jsi počítal?“
„Snažím se zjistit, co je za těmi energetickými anomáliemi,“ vysvětlil vědec. „To mu připomíná, zjistil jsi nakonec něco od Senseie?“
„O tu první se zajímat nemusíme, Sensei dělal něco s živly,“ ujistil jej Mv100. „Podivná je ale ta druhá.“
„Proč?“
Mv100 se podíval do země. „Bude to znít divně, ale… napadlo tě, že by ta energie mohla pocházet… ne od tučňáků?“
„Samozřejmě,“ podivil se Gary. „Herbert, Protobot, Panfu, Tusk, krabi, cokoli.“
„Myslím něco úplně nového. Řekni mi, detekoval jsi někdy signály přicházející z vesmíru?“
Gary se zamračil. „Ty myslíš, že…“
„Nejdřív mi odpověz.“
„No, ano, ale všechny byly přírodního původu. Pulzary, kvazary, radiace po výbuchu supernovy, takové věci. Rozhodně ne mimozemšťani, jestli se snažíš naznačit tohle!“
„Možná,“ pokrčil rameny Mv100. „Nikdy žádné pípání? Morseovka? Zvuk?“
„Kdyby se něco takového stalo, hned by o tom vědělo vedení EPF, takže i ty,“ mávl ploutví Gary. „Věř mi, takovou věc bych si nenechal pro sebe.“
„Třeba jsi to zaznamenal a ani o tom nevíš,“ naléhal Mv100.
„Není to možné,“ odporoval Gary. „Možná už mi to nemyslí tak jako dřív, ale zprávu od nové civilizace bych stoprocentně identifikoval!“
„Třeba nechápou náš způsob komunikace,“ uvažoval Mv100 nahlas. „Třeba ten šum…“
„Nesmysl.“
„Příchozí signál!“ oznámil počítač. Oba agenti ztuhli.
„Že by přece…?“ podíval se na Mv100 na Garyho.
„Chm. Počítači, od koho zpráva pochází?“ obrátil se vědec na sofware.
„Odesílatel identifikován jako Herbert,“ řekl stroj.
„No jistě,“ rozesmál se s úlevou Gary. „Vždyť jeho zprávy v tuhle denní dobu docházejí skoro každý den pravidelně už půl roku! Zajímalo by mě, co to bude tentokrát. Počítači, přehraj zprávu.“
Ze středu zasedacího stolu se vynořil hologram. Znázorňoval Herberta, který stál uprostřed lesa. Ne, Herberta, který stál na ledovci. Pak zas Herberta u řeky… Obraz se stále měnil.
„To je divné,“ podotkl Gary.
„Tučňáci!“ vykřikla Herbertova podobizna. „My… máme… pro… vás zprávu.“ S každým slovem se místo, kde lední medvěd stál, měnilo. „Máme… zprávu… pro… EPF.“ Jako by někdo vystříhal z novin slova a poskládal z nich dopis. „Váš ostrov… je… místo… kde… my… svatyně… mít. Nejsme jako… vy… Opusťte… ostrov… Nebo… si ho… vzít! Pět dní.“
Potom projekce skončila.