„Počítači!“ houkl Gary. „Shoduje se obsah zprávy s některými částmi zpráv, které jsme obdrželi v minulosti?“
Stroj chvíli vyhodnocoval data. „Informace potvrzena,“ vyřkl nakonec. Pustil kousek videa, ze kterého pocházelo první slovo nové zprávy, pak to, ze které pocházelo druhé. „…my s Klutzym…“ „…zničím váš ostrov navždy!“ „…vaše centrála je pro vás jako svatyně, ale já…“ „opusťte všechny naděje, protože…“ „trvalo mi pět dní, než…“
„To snad ne,“ vytřeštil vědec oči. „Někdo s námi komunikuje prostřednictvím sestříhaných Herbertových projevů!“
„Bylo tam ‚my nejsme jako vy‘. Pořád si myslíš, že mimozemský život neexistuje?“ šklebil se Mv100.
„To je teď jedno. Jakže to končilo? Pět dní? Pět dní k čemu?“ držel se Gary za hlavu.
„Asi k tomu, abychom opustili ostrov, jak říkali. A co je ta svatyně?“
„Třeba Dojo?“

„Pusťte mi to ještě jednou,“ požádala Aunt Arctic. Před jejíma očima znovu proběhlo několik Herbertů, kteří říkali věty někoho jiného. „Pozoruhodné,“ prohlásila potom. „A vy dva se domníváte, že to pochází od… UFO?“
„V podstatě,“ kývli Mv100 a Gary zároveň.
„Co budeme dělat?“ zeptala se prostě Aunt Arctic.
Gary zvedl ploutve v bezradném gestu: „To jsme chtěli vědět od tebe.“
„Máme pět dnů a pak přiletí, chápu to dobře? Hm. A je zajímá… svatyně? Zvláštní. To bude oříšek. Gary, dokázal bys lokalizovat, odkud k nám signál přišel?“
„Určitě, ale nebude to hned.“
„Chápu. Věnuj tomu prosím sto procent svého času,“ pokynula Aunt Arctic a ukázala ploutví na Mv100. „M, na slovíčko.“ Oba odešli o kousek dál, aby měl Gary klid na práci.
„Jestli je to z vesmíru,“ prohlásil polohlasem Director, „budeme se muset bránit. Byla bych ráda, kdybys vedl případnou akci.“
„Hm,“ odvětil Mv100 bez zájmu.
„Děje se něco?“ zarazila se Aunt Arctic. „Myslela jsem, že jsi rád, že se konečně něco děje.“
„Já… nevím. Když jsme zaznamenali tu energii, byl jsem nadšený, to ano. Ale teď… Nemyslím, že bych dokázal úspěšně vést operaci – a ještě proti mimozemšťanům. Asi jsem zlenivěl. Asi by ji měl vést někdo mladší.“
„Jako třeba…?“ zeptala se Aunt Arctic a zpříma se na agenta podívala. Když neodpovídal, dořekla: „Možná, že jsi zlenivěl, proč ne. Ale pokud ano, stalo se to samé každému z nás. A jde-li o mladou krev; chtěl bys snad velení svěřit těm agentům, kteří se v životě nesetkali s jiným živočišným druhem než tučňáky a puffly?“
„Už moc dlouho jsem nic nedělal. Nezvládnu to,“ kroutil hlavou Mv100.
„Musím ti připomenout, že jsem stále tvoje nadřízená. A ty máš jako agent povinnost mě poslechnout,“ zamračila se Aunt Arctic.
Mv100 se rozhlédnul po místnosti. Kolem počítače skákal Gary, jinak byla prázdná. Aspoň ten je ve svém živlu, pomyslel si červený tučňák.
„Je tu ještě jedna věc. Sensei naznačil, že tihle mimozemšťané umějí manipulovat s živly, konkrétně s živlem temnoty, který neovládá dokonale ani on sám. Jestli mě chceš donutit, abych se jim postavil… Pak mi nezbývá nic jiného než… agentem nebýt,“ opětoval Mv100 pohled. Oba dva si teď hleděli přímo do očí.
„Jak to myslíš?“
Mv100 se chabě usmál, sáhl do kapsy, vytáhl svůj telefon a podal jej Directorovi. Ta jen slabě zamrkala, ale mobil si nevzala.
„Tak já ho dám na stůl,“ pokrčil rameny Mv100. Pomalu – jako by si to chtěl ještě rozmyslet – vykročil směrem ke Garymu, nikdo ho ale nezastavil. Spolu s odznakem agenta položil telefon na desku stolu, ještě jednou se podíval kolem a odjel výtahem.
Aunt Arctic neřekla ani slovo.