„Co se děje, Gary?“ zajímalo Directora. Vědec obskakoval panely po celé místnosti a vyhodnocoval data.
„Přístroje zaznamenaly výtrysk energie. Ne, dva výtrysky energie!“
„Kde?“
„Nevím, zapomněl jsem, na kterém displeji je mapa.“
„To asi na tom hlavním,“ poznamenal suše Mv100. Vzal z poličky vedle stolu ovladač a namířil ho na červený monitor. Vykřičník zmizel a nahradila ho mapa ostrova.
„Jo vlastně,“ vzpomněl si Gary. „Opravdu jsme zlenivěli!“
„Takže první anomálie je v Doju a druhá nad oceánem?“ ujišťoval se Director při pohledu na mapu. Z Doja a náhodného místa na moři se na displeji šířily soustředné kruhy.
„Přesně tak. Mv100, nevíš, co teď dělá Sensei?“ zjišťoval Gary.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Mv100, „už dlouho jsem ho neviděl. Od krabí potopy.“
„Škoda.“ Gary chvíli mlčel. „Ale tohle je zvláštní!“ řekl po chvíli a ukázal na druhý výtrysk energie.
„Co?“
„Jako by se to blížilo k ostrovu!“
Kruhy nejenže se opravdu k ostrovu blížily, ale dokonce pulzovaly stále rychleji. „A ještě se to zesiluje… Mv100, jdi se podívat ven!“

Agent tak trochu očekával, že venku bude naprostá panika. Proto ho překvapilo, že tam panoval naprostý klid, jen na lanovce seděl hnědý tučňák a vezl se nahoru. Mv100 se rozhlédl kolem sebe, pak k Doju. „Aha…“ I když bylo teprve odpoledne, směrem k hoře, na které stálo Dojo, byla úplná tma. Přitom na druhé straně svítilo slunce… Mv100 se rychle vrátil zpátky.
„Bylo tam něco?“ volal Gary hned, jak se otevřely dveře výtahu. Když mu to agent vylíčil, ukázal na displej.
„Ta mořská anomálie se přibližuje k Doju. Musí to být něco ve vzduchu – ale co?“
„To ani není tak důležité. Spíš mě zajímá, co se stane, až se střetnou,“ odpověděl Director.
„Buď větší tma,“ přemýšlel Mv100 nahlas, „nebo světlo.“
„Zajímavá myšlenka,“ zasmál se Gary.
Kruhy se stále přibližovaly.
„Co když se něco stane Senseiovi?“ napadlo náhle Mv100. Vyběhl k východu: „Musím za ním!“
Gary jen stiskl tlačítko na svém mobilu. Dveře výtahu se zablokovaly. „Mv100, je to moc nebezpečné,“ přesvědčoval agenta mírným hlasem.
„Ty tak víš,“ odsekl Mv100. Rozhodl se teleportovat, ale i když ťukal do svého přístroje co jen mohl, nic se nedělo.
„Je poplach,“ připomněl mu Gary. „Teleportační síť je vypnutá. Pojď radši sledovat přístroje.“
Kruhy na monitoru už byly skoro u sebe. „Už to bude…“ přidržel se stolu Gary.
Konečně se dotkly. A… oba zmizely.
„Nic?“ podivil se Director.
A pak se ozval výbuch.

Sensei zamrkal. Byl v pořádku, i Dojo bylo v pořádku, ale co se stalo? Vnitřek zůstal neporušený, něco se tedy muselo stát venku. Šel se podívat.
I tam se zdálo být vše, jak má být. „Divné,“ zamumlal. Pak to konečně uviděl. Před vstupem byl ve sněhu otisknutý velký kruh. „Jako by tu zanechal stopu obří tučňák s kruhovou nohou,“ napadlo Senseie. „Dobře, to není dobré přirovnání,“ uznal a zasmál se. Klekl si, aby na otisk viděl lépe. Okraje byly dokonale zakulacené. Zdálo se, že uprostřed je sníh stlačený více, takže ta věc, co „stopu“ vytvořila, tam musela být tlustší.
U dveří se modře zablesklo. Sensei sebou trhl. Že by další obří tučňák? Ne.
„Učedníku!“ zvolal radostně.
„Dobrý den, Sensei,“ usmál se Mv100. „Omlouvám se, že jsem Vás tak dlouho nenavštívil.“
„To je v pořádku. Teleportoval ses?“
„Ano. Co to tu máte?“ ukázal agent na otisk.
„Nevím. Byl jsem v Doju, když se náhle ozval výbuch. Nic nebylo poškozené, tak jsem šel ven a uviděl jsem tohle.“
„Co jste dělal v Doju?“ vyzvídal Mv100.
„Meditoval.“
„Hm. Naše přístroje zaznamenaly, že se na tomto místě objevilo náhle velké množství energie. A pak se sem začal přibližovat druhý takový jev. Když se dotkly, došlo k tomu výbuchu. Byl slyšet po celém ostrově. Nevíte něco aspoň o tom prvním proudu energie?“
„Učedníku,“ zamračil se Sensei, „nepřeji si být vyslýchán.“ Otočil se, rázným krokem vešel do Doja a zabouchl za sebou vrata.
„Sensei!“ vykřikl Mv100 a vrhl se ke vstupu. Dveře byly zamčené.