Ve srubu bylo příjemné ticho. „Čtyři!“ přerušil jej náhle tmavě zelený tučňák. „Jsem dobrej!“
„Ale ne…“ vzdychl Mv100. Jeho soupeři se opravdu podařilo dát čtyři žetony za sebe. Dnes už prohrál pět her Find Four.
„Asi toho nechám,“ oznámil, když podal druhému tučňákovi ploutev. „Půjdu si odpočinout na půdu.“
„Mhm,“ odvětil soupeř nepřítomně. „Eman-eman-emanuel,“ prozpěvoval si, když uklízel hru.

Od rekonstrukce bylo na půdě srubu tolik harampadí, až se Mv100 divil, že ji kancelář neuzavřela. Tuhle portál do Krabicové dimenze, tam zase obraz Garyho prastrýce, v rohu Protobotova levá ruka… Tedy jedna z Protobotových levých rukou. Jak se sem asi dostala?
Agent sebou unaveně praštil na červenou pohovku. Okamžitě se z ní vyvalilo mračno prachu. Mv100 zadržel dech, ale ani to nezabránilo záchvatu kašle.
„Fajn, sem radši ne,“ zachrčel a znovu vstal. Přešel k nástěnce nadepsané „Klub záhad“. Byly tu obrázky ninjy („To je nějaká záhada?“), stínu chobotnice („No tak tam plave. Co má být?“), draka („Já myslel, že na Středověkou párty si pamatuje každý!“), potopeného ledovce…
„Hm,“ zarazil se Mv100. „To musí být nějaká fotomontáž.“ Podíval se na obraz z menší vzdálenosti. Opravdu, v rohu byl jeden stín, který autor zapomněl vymazat. Žádné záhady, pomyslel si agent. Ještě jednou se na obraz podíval. Upoutala ho mimozemská loď na druhém okraji montáže, zřejmě také vytvořená v počítači. Zvláštní ale bylo, že hned vedle obrazu ledovce byla na nástěnce připíchnutá fotografie té samé lodi. „No, fotografie,“ mumlal si agent pro sebe, „jasně, že je to výmysl. Ale jako jediná je tu dvakrát.“ Všiml si, že ten pokus o důkaz převrácení Icebergu vlastně k nástěnce záhad nepatří – byl pověšený vedle. A ten tvar mimozemské lodi mu byl nějak povědomý…

Byla už tma a v horách, kde stálo Dojo, nepříjemně foukal vítr. To červeného tučňáka nezastavilo. Znovu a znovu obcházel kolem podezřele dokonalého kruhu ve sněhu. Ten už teď pod nánosem čerstvého sněhu nebyl tak zřetelný, ale pořád až příliš… kruhový.
„Sensei!“ zabouchal Mv100 na vrata. „Víte moc dobře, že si můžu otevřít sám. Tak se domluvme jako tučňák s tučňákem a pusťte mě dovnitř!“
Vstup se opravdu rozevřel, ale místo domova živlů agent spatřil jen tmu. „Sensei?“ zavolal nejistě. Ze tmy vystřelily dvě ploutve, vtáhly ho dovnitř a zabouchly dveře.

„Ne, opravdu nejsem Auk-jent.“
Mv100 levitoval metr nad zemí blízko vstupu do Ohnivého doja. Vzduch ho obalil tak pevně, že mohl mluvit a dýchat, ale hýbat se už ne. Po sále pochodoval tam a zpátky starý šedý tučňák.
„Myslím, že by opravdu dokázal vzít na sebe mou podobu. Ale Auk-jent už je dávno pryč. Neboj se, učedníku,“ mluvil Sensei.
„Nevěřím vám. Proč tady visím? Proč je tu taková tma? Cítím moc dobře, že živly tu nejsou a pochybuji, že se jen schovaly za roh.“
„To asi těžko, takové rohy, za které by se mohly schovat, tu ani nejsou,“ utrousil Sensei. „Na tom jsem si dal záležet. Máš pravdu, že živly v Doju právě nejsou přítomny. A máš dokonce i pravdu v tom, že se schovaly! Jen ne za roh, ale za dveře.“
Mv100 musel uznat, že od dveří Ohnivého doja bylo cítit trochu ohně. „Co jste udělal?“
„Víš, učedníku… Když jsem z tebe udělal senseie, nebyla to zrovna Vysoká škola Card-Jitsu. Získat pravou moc nad živly trvá roky. Tvůj výcvik jsme stihli za pár týdnů.“
„Takže nejsem pravý sensei?“ zeptal se Mv100.
„Ale ano. Jen ne na vysoké úrovni. Představ si, že by senseiové měli stejné pásky jako obyčejní ninjové. Já bych pak měl hnědý – snad černý, nechci se chválit – Tusk fialový a ty žlutý nebo oranžový.“
„To není moc.“
„Ale dost na to, k čemu jsem tě tehdy potřeboval. Nu, učedníku. Dejme tomu, že máš oranžový senseiský pásek. Chtěl bys dostat zelený?“
„A co to obnáší?“
Sensei se zastavil. „Ovládnutí dalšího živlu. Takového, který popírá všechny ostatní. Toho, před kterým utíkají i nebesa. Stínu.“