Případ identity – Část čtvrtá
napsal mv100

Září roku 64
Agentka SP-573 se procházela po pláži. Nebylo tomu tak dávno, co se znovu otevřel maják, a ona se ještě nestihla přijít podívat. Teď už musela jít do Sportovního obchodu, za kterým se skrývala centrála P. S. A. Ani nevěděla proč, ale rozhodla se, že dnes přijde do práce pozdě, a předtím se trochu projde.
Milovala přírodu. Agentkou se stala hlavně proto, aby mohla mít výmluvu, proč je pořád někde pryč. Vydala se směrem k lesu.

V těch oblastech tehdy nikdo moc nechodil. Ještě tam ani nebyly cesty. V podstatě se tam nacházela divočina. Zaslechla praskání větviček a ohlédla se. Nic tam nebylo. Zakroutila hlavou. Byla si jistá, že něco slyšela. Asi jeden z těch divokých pufflů, pomyslela si. Šla dál. Náhle její pozornost upoutalo cosi bílého v křoví. Klekla si, aby se podívala blíž. Byla to dvě opuštěná vajíčka! Její tep se zrychlil. Někdo tady nechal své vlastní potomky. Co ho k tomu vedlo? Ale to teď nebylo důležité. Vajíčka byla studená na dotek. Jestli něco neudělá, brzy prochladnou a zárodky v nich zemřou. Sundala svou šálu a vejce do ní pevně zachumlala. Rozhodla se běžet zpátky do centrály. Gary bude mít určitě nějaký vynález, který je zachrání. Všimla si, že na zadní straně vajíček je cosi černého. Aby to tak byla prasklina! Rychle se na to podívala. Byla to jakási písmena, ale neměla čas si je přečíst. Začínalo se stmívat a ona byla pořád v lese. Kdo ví, co tu žije. Slyšela o tom, že tu žije lední medvěd… Přidala a za pár minut už byla ve městě. Odtamtud už se do základny P. S. A. dostala velmi rychle.

„Gary, Gary!“ zavolala ode dveří.
„Sebby! Kde jsi byla? Měl jsem o tebe starost,“ zamračil se vynálezce.
„Trochu jsem se prošla a… Podívej,“ ukázala mu šálu.
„Chudáčci,“ zjihl Gary, když se na vejce podíval a šáhl do jedné z poliček. Vytáhl něco, co připomínalo křížence topení a kolébky.
„Co je to?“ zajímalo Sebby.
„Inkubátor 2500. Není to konečná verze, ale bude to muset stačit. Podej mi je,“ vyzval ji Gary.
„Nemohli tam být dlouho, ještě žijí. Jsou už docela vyvinutí, tak dva týdny,“ řekl po chvíli zkoumání Rentgenem 3000.
„To jsem ráda,“ ulevilo se Sebby.
„Je tu cosi černého,“ upozornil ji Gary.
„Ano, já vím, asi písmena. Moc jsem si jich nevšímala.“
„Hm. To větší má na sobě M a to menší B. Nemůžu si tím být jistý, ale možná to jsou začátky jmen.“
„Co za matku by nechala své potomky v lese na jistou smrt a přitom na ně napsala jejich jména?“ zlobila se Sebby.
„Netuším. Říkáš v lese?“ zajímalo Garyho.
„Jo. Sektor V100, aspoň myslím.“
„To je opravdu daleko… Moc tučňáků tam nechodí.“
„Záhada. Každopádně, myslíš, že jsou to iniciály? Pak bychom jim měli vymyslet celá jména.“
„Jestli se vůbec vylíhnou… Ale raději bych jim nechal jen ta písmena. Kdo ví, třeba se k nim ještě někdo přihlásí.“
„Nemůžeme je přece pojmenovat jedním písmenem!“ odporovala Sebby.
Gary se zamyslel: „A co k tomu přidat ten sektor? Je to to jediné, co o nich víme. M, B a V100.“
„Takže… Mv100 a Bv100?“ zapřemýšlela Sebby. „To by asi šlo, i když je to stejně divné.“
„Jak říkám, jestli se vůbec vylíhnou… Zatím je necháme tady.“

O dva týdny později se centrálou rozlehlo hlasité pípání.
„Nebojte, děťátka,“ zahřívala je ploutvemi Sebby, „maminka vás ochrání.“

Psal se druhý říjen roku 64. Maminka je ochránila. Nebyla tam dlouho, ale ochránila. A když tam už nebyla, o dvě mláďátka se staral „strýček“ Gary. Když už dospěli, rozhodl se, že nesmí nic vědět a změnil jim i sobě pomocí svých vynálezů mysl. Od té doby si všichni tři mysleli, že Gary byl jen „známý jejich rodičů“. Gary před tím, než použil Pozměňovač paměti, všechno zapsal a uložil do tajných složek v archivu. Tak se Mv100 o několik let později, až už byl dávno agentem, dozvěděl pravdu. Gary tušil, že kdysi něco takového existovalo, ale nemyslel na to. Bv100 nenásledoval stopu své matky a agentem se nestal. Byl z něj velký dobrodruh (jednou se mu podařilo dostat na Panfu bez toho, aby si ho tam někdo všiml) a později se trvale přestěhoval do hor. Takový byl začátek složky „Mv100 – Tajné“. Příběh Sebby už znal jen její adoptivní syn. A do dnešních dnů zůstalo záhadou, kdo tam tehdy ta dvě vajíčka položil.

„Tak, hochu, ty jsi tu nový?“ zeptal se jeden ze shromážděných tučňáků nově příchozího.
„Ale kdepak, já už jsem tu podruhé,“ usmál se tučňák. „Kdy přijde ten pan Lukáš?“