V Železném Icebergu jste četli:
„Bojím se, že někomu dojde, že není normální pojmenovat své dítě dvěma písmeny a třemi čísly,“ zašeptal Mv100.
Opodál stál jeden ze zachráněných tučňáků a přidržoval si odposlouchávací sluchátko u hlavy. Usmál se. Vždycky si myslel, že je to trochu divné. Ještě nevěděl, jestli je to důležité, ale pevně se rozhodl, že tuhle informaci předá svému pánovi.

Případ identity – Část první
napsal mv100

„Tak, hochu, ty jsi tu nový?“ zeptal se jeden ze shromážděných tučňáků nově příchozího.
„Jo, vidím to tu poprvé,“ přitakal nováček a rozhlédl se po iglú. Na zdích visely ninjovské pásky všemožných barev, tu a tam je vystřídala nástěnka, plně obsazena papíry. Některé z nich byly napsány jakýmsi tajným kódem, který nešel jednoduše přečíst. Nikdo okolo to neuměl. Zatím.
O pár minut později se místnosti prohnala vlna nadšení. Přišel totiž předseda Klubu pro sběr puffích óček, Lukáš Ploutvička (shodou okolností bratranec slavného televizního moderátora). Téměř všichni zmlkli jako na povel. Lukáš se rozhlédl po tučňácích. Tohle iglú mu patřilo. Bylo jedním z jeho sedmi domů. Lukáš měl totiž skrz svého bratrance mnoho přátel, kteří mu pomohli dostat se k mnoha mincím.
„Vítám všechny, kteří jsou tu dnes poprvé,“ začal svou řeč. Jeho mohutný hlas se rozléhal po okolí.
„Toto je pro náš Klub významná schůze – má totiž číslo sto. Ovšem, jak všichni víme, sběrem pufflích óček se tu nezabýváme.“
Odpovědí mu bylo pochichtávání nemálo tučňáků kolem. Při tom se někteří podívali na ony papíry na zdích a úsměv jim z tváří zmizel.
„Program na dnešní večer znáte. Jako první tedy vystoupí se svou přednáškou Arthur Sníh.“
Obecenstvo zatleskalo a Lukášovo místo za řečnickým pultíkem nahradil jiný tučňák. Stejně jako většina ostatních měl na sobě pásek Card-Jitsu.
„Když už máme tu stou schůzku, dovolil jsem si udělat menší shrnutí dosavadní práce Klubu. Myslím, že bude zajímat hlavně ty, co k nám přišli nedávno. Tak tedy,“ zhluboka se nadechl, „ačkoli tady můžeme najít tučňáky ze všech oblastí ostrova, všemožných povolání, všichni máme jednu společnou věc. Ta99.“
„K tomu bych pak měl jednu poznámku, ale pokračuj,“ přerušil řečníka na chvíli Lukáš.
„To slovo nás pronásleduje ve snech a obklopuje ho mnoho otázek. Je to vůbec slovo? Pokud ano, co znamená? Proč o něm vědí jen někteří ninjové? Proč mezi námi není jediný ne-ninja? Skoro všichni z nás se domníváme, že Ta99 je tajemnou osobou z pradávna Clubu Penguin. Jsou tu i výjimky, třeba jeden bývalý člen Klubu tvrdil, že je to jen označení mixéru. Hm. Bývalý člen, samozřejmě. (potlačovaný smích publika) Zasvětili jsme se jedinému cíli – objevit toho, kdo se skrývá pod označením Ta99. Děkuji za pozornost.“
Lukáš se opět ujmul slova: „Děkujeme za proslov, Arthure. Jak jsem řekl, mám k tomu jednu připomínku. Ta99 totiž možná není pravé jméno toho, koho hledáme.“
„To je poněkud kontroverzní, nemyslíte?“ zakřičel na něj kdosi.
„Prošel jsem velmi důkladně svou mysl. Čím hlouběji jsem se soustředil, tím méně a méně se mi vybavovalo to Ta99. Stejně to nechápu, myslel jsem si, dvě písmena a dvě čísla, může to být vůbec jméno? Jenže pravda je možná ještě divnější.“
Dav reagoval zaujatým mručením. Každá nová nápověda se mohla hodit. Tím lépe, pokud byla získána čistou ninjovskou cestou – prohledáváním paměti.
„Víte, že mnoho dokumentů, které vidíte na tabulích, jsou psány agentským písmem. Neumíme je rozluštit, i když by nám to hodně pomohlo. A také víte, že jen jeden jediný text se zmiňuje o Ta99. Ale hodně agentských papírů má na sobě napsané číslo sto. Mysleli jsme si, že je to šifra, číslo devadesát devět zvýšené o jedno. Ale co když je to naopak? Co když ‚100‘ je původní označení a ‚99‘ jen zamaskování? A to je to, co jsem objevil. Nehledáme nikoho, kdo si říká nebo říkal Ta99. Hledáme někoho, kdo se jmenuje Mv100.“
Jestli předchozí informaci vzali ostatní s povděkem, tahle se jim vůbec nelíbila. Vždyť Lukáš právě obrátil polovinu jejich důkazů naruby!
„Uklidněte se, přátelé, prosím. Vůbec si tím nejsem jistý. Abych svou hypotézu potvrdil, podal jsem si přihlášku do tajné služby. Pomocí jejich kódu budu moci rozluštit to, co jsme již získali. A v utajených archivech toho bude možná ještě více!“ zvolal.
Iglú se, obrazně řečeno, rozpůlilo. Asi dvacet přítomných nadšeně pokyvovalo hlavou a pobízelo Lukáše, aby neztrácel čas a k přijímacímu pohovoru do EPF se dostavil co nejdříve. Další dvacítka křičela, že je to naprostý nesmysl a Klub by se měl věnovat jen stoprocentně ověřeným důkazům.
Arthur se naklonil k Lukášovi a pravil: „Myslíš, že bychom mohli použít proces jedna?“
„Žádné mohli. Musíme. Tohle může přerůst ve vzpouru,“ zamračil se Lukáš.
„Mám to udělat?“
„Ano.“
Arthur se nepozorovaně vytratil z místnosti. Kvůli hádce si jej nikdo nevšiml. Za chvíli se vrátil spolu se čtyřmi svalnatými čahouny. Dva se postavili ke dveřím a další dva začali okamžitě železnými pálkami omračovat ty, kteří před chvílí vyjadřovali nesouhlas s Lukášovým návrhem. Někteří se pokusili utéct – zadrželi je ti u dveří. O minutu později nebylo v místnosti kousku vědomého tučňáka, který by nesouhlasil s nejnovějším návrhem Klubu.
„Prohlašuji tuto schůzi za ukončenou!“ zakřičel Lukáš. O chvíli později dodal tichým hlasem: „Mým plánům nikdo vzdorovat nebude.“

V centrále EPF se mezitím Mv100 lenivě opřel o velkou obrazovku a prohlásil: „Stejnak by mě zajímalo, kolik pufflích óček ten divný klub nasbíral…“
„Jo,“ přikývl hlavou Jet Pack Guy, „podle pár našich lidí se zabývají historií.“
„Kdo by zakládal historický klub pod jiným jménem?“ zajímal se puffle Zlaťák, který ještě před chvílí spal v helmě Mv100. Helma ležela na stolku a každý sebemenší pohyb ji rozkolébal. Zlaťákovi se tam sice spalo dost špatně – ale lepší něco než nic.

„Pufflí óčka se ti asi líbí víc, že?“ zasmál se Mv100.
„To ano. Mimochodem, kdo bude zítra mluvit s těmi uchazeči?“
„Rookie. Naštěstí je Ředitelem pro styk s veřejností on a ne my,“ pokrčil rameny Jet Pack Guy.
„Tenhle Puffle-překladač je skvělý,“ podotkl Mv100, „konečně si s puffly může povídat i někdo jiný než já.“
„Mlč už, chce se mi spát.“