Případ identity – Část druhá
napsal mv100

„Nezajímá mě, že jsi tu poprvé. Tahle Myš 3000 prostě musí pryč!“ rozkázal Gary Lukášovi.
„Ano, pane,“ zamumlal nový agent a odešel vyhodit Garyho nový nebezpečný vynález nahoru do telefonní centrály.
Potkal tam jednoho červeného tučňáka, který se na něj zeširoka usmíval.
„Ahoj,“ řekl mu.
„Dobrý den,“ odvětil plaše Lukáš.
Oba dva nastoupili do výtahu.
„Ještě jsem tě tu neviděl. Jak se jmenuješ? Myslím, kódově.“
„LH46, nebo tak nějak,“ zaváhal Lukáš. „A vy?“
„M, jenom M. Nediv se tomu, že nemám v označení číslo. U mě by to bylo na škodu,“ mrkl M.
„Jak to myslíte?“ otázal se Lukáš.
„Nejdřív si ujasníme jednu věc – nevykej mi. No, nemám číslo, protože…“
Výtah dojel na místo určení a oba dva příchozí uvítal Garyho silný hlas.
„Mv100! Pojď mi, prosím, s tímhle pomoct. LH64, ty si můžeš dát volno.“
„Dopovídám ti to jindy,“ usmál se Mv100 na zkoprnělého Lukáše. „Zatím!“
Lukáš zůstal stát ve výtahu. Dveře se automaticky zavřely a kabina vyrazila zpět na povrch.
„Takže Mv100… Ale to není možné… Jak to?“ mumlal. Náhle se dovnitř vhrnulo několik tučňáků, zabraných do velmi živého hovoru.
„Přísahám! Globální oteplování je stále silnější,“ hádal se jeden a obrátil se na Lukáše.
„Hele, novej. Co ty si o tom myslíš?“ zeptal se ho další tučňák, když také zpozoroval neznámou tvář.
„Jak může být Mv100 tady?“ pokrčil rameny Lukáš.
„Hochu, posloucháš nás vůbec? My se tu bavíme o klimatu, ne o šéfech!“ zasmál se první agent.
Výtah cinkl a všichni včetně Lukáše vystoupili v základně, kde panoval čilý ruch.
„Zpět k plánu, zpět k plánu,“ přeříkával si Lukáš a zamířil k místnosti s počítači.
Nasadil veselý optimistický tón hlasu: „Zdravím! Prý mám vyzvednout nějaké papíry z archivu, kudy tam?“
Červený tučňák v obleku za stolem ani neodhlédl z obrazovky a jen utrousil: „Vlož do počítače Systém Defenderu archivní disketu, ukáže se ti tajný průchod.“
„Hm. Díky,“ usmál se zeširoka Lukáš a vydal se na místo určení. Na stole sebral jakousi disketu, která se tam povalovala. Vedle ní ležela nedojedená snídaně. Roztržitě ji zasunul do stroje, jenž začal nervózně blikat.
„PŘÍSTUP POVOLEN. ÚROVEŇ PŘÍSTUPU 3,“ ohlásil monitor a odklopil se.
„Trojka? To je ještě víc, než jsem doufal,“ zachechtal se Lukáš. Překvapení už ho úplně přešlo.
Mv100 se otočil na červeného tučňáka za počítačem.
„Co může chtít v archivu?“
„To netuším, ale podle toho, co mělo včera stát v jednom z jeho iglú…“ zamračil se Jet Pack Guy.
„Je Zlaťák na místě?“
„Prý si s sebou vzal i pár kamarádů. Jestli ten Ploutvička ukradne něco cenného, ven se nedostane, dokud ho nepustíme.“

V archivu byla tma, jediné světlo vyzařovalo z malého displeje u vchodu. Naštěstí to byl také vypínač od zářivek. Lukáš nechtěl ale nic riskovat, takže se rozhodl spolehnout na svou baterku.

Z dáli se ozvalo tiché pískání.
„Netopýři? Tady?“ podivil se Lukáš a zasvítil na mapu, která visela na zdi. „Tak se podívejme… Úroveň jedna tudy, dvojka támhle, trojka vedle, do čtyřky a pětky vede společná chodba. Hotový poklad.“
Vytáhl agentský mobil a zapnul funkci Vyhledávání. Jako zdroj uvedl Archiv. Chvíli přemýšlel, co má napsat. Pak se rozhodl pro „informace o agentech“. Ukázalo se, že to byla dobrá volba. Mobil mu okamžitě řekl, kde přesně může hledat složky.
Opět uslyšel kvíkání.
„Podle Červeného půjde do úrovně tři,“ vysvětloval Zlaťák své jednotce.
„Co hledá?“ zeptal se modrý puffle.
„Červený tvrdí, že něco o Těch, kteří umí vše.“
„Nechápu, proč jim říkají ‚agenti‘. ‚Ti, kteří umí vše‘ je přece mnohem lepší název!“ poskakoval modráček na místě.
„Mají pro to své důvody. Stejné, jako proč se v jejich jazyce řekne Červený ‚Mv100‘. Už mlč, všimne si nás.“
„Hygiena jim tu asi moc neříká, když tu mají netopýry. Nebo snad puffly? To by byla hrůza,“ přemítal Lukáš nahlas. Dorazil ke dveřím s velkým číslem 3. Malý monitor vedle ukazoval nápis „Přístup do archivu POVOLEN“. Lukáš stisknul tlačítko, aby odsunul vrata a vstoupil dovnitř. Byly tam stovky papírových složek, vedle kterých tiše bzučely počítače bez monitorů – tam byly uloženy kopie. Police byly označeny písmeny. Lukáš zkusmo sáhl po jedné s nápisem „Dot – TAJNÉ“. Nebylo tam nic, co by jej zajímalo, a tak ji zase vrátil do poličky Do – Dz.
„Tak, Mv100,“ rozhlédl se, „je čas zjistit, kdo doopravdy jsi.“