Agentem může být každý – Část druhá
napsala darknightlili

Mv100 se probudil někdy kolem osmé hodiny ráno. Po tom, co vstal, umyl se a oblékl, dal pufflům do misek jídlo a pití na pět dní.
„Nevím přesně, kdy se vrátím. Tak vám dám toho jídla trochu víc.“ Pufflové jen zakňučeli, někteří z nich poskočili na místě. Mv100 se usmál. Z věšáku sundal kabát a šálu. Na ploutve si obul své typické hnědé boty s přezkou. A samozřejmě si na hlavu nasadil svou červenou hornickou helmu. Přes rameno si přehodil batoh, který se mu zdál těžší, než předtím. Ale to nijak neřešil. Nakonec se rozloučil s puffly a zavřel dveře od svého iglú.
Jet Pack Guy netrpělivě vyhlížel Mv100 a Dot. Na zádech měl místo Jet Packu batoh plný různých věcí. Proti své vůli ho musel nechat doma, jelikož si Gary ani Director nepřáli, aby se pohybovali pomocí Jet Packů. Konečně zahlédl Mv100, jak přichází směrem od dolu: „Kdes byl? Čekám tu snad hodinu,“ zavrčel Jet Pack Guy.
„No, vstával jsem v osm ráno, sraz máme až v devět a je tři čtvrtě na devět. Takže jsem tu ještě relativně brzo,“ odpověděl mu s klidem Mv100.
Jet Pack Guy si ho nedůvěřivě prohlížel. Ještě před pár měsíci ho považoval za mrtvého. Ale teď byl živý až moc. Jet Pack Guy párkrát ještě zahlédl stín, který matně připomínal Atema. Ale už si to všechno chtěl vymazat z hlavy. Jsi silný a nebojíš se, říkal si, tak tě přece nebude děsit nějaký stín. Z myšlenek ho vytrhla až Dot, která do něj vrazila a shodila ho na zem
„Jejda, Jeti, to jsem nechtěla! Nekoukala jsem na cestu. Počkej, pomůžu ti,“ natáhla k němu křídlo. Jet Pack Guy se ho po chvíli chytl a s Dotinou pomocí se zvedl: „Díky. A už mi konečně přestaň říkat Jeti.“
„Dobře… Ale Jet Pack Guy je takové…dlouhé,“ snažila se Dot vybírat ta vhodná slova. „Tak co kdybychom ti říkali nějak zkráceně?“
„To beru,“ zašklebil se Mv100, „co třeba jen Guy? Já a Rookie ti tak stejně už říkáme.“
„Hmpf! Tak dobrá. Ale za to, že mi budete říkat takhle, už od Dot nikdy neuslyším, že mi říká Jeti.“
Dot jen přikývla.
„Takže, sehnal jsi nějakou tu loď?“ zeptal se Mv100.
„Jo. Ale chtěli za ní 500 mincí. Nakonec jsem to zaplatil. Snad to bude stačit,“ ukázal Jet Pack Guy na menší loďku, která se houpala na vlnách. „Můžeme vyrazit rovnou.“
Mv100 odvázal loď od kůlu, ke kterému byla loďka pevně přivázaná. Jet Pack Guy nastartoval. A Dot si stoupla na příď a sledovala, jak se ostrov pomalinku vzdaluje: „Je menší…“
„Cože?“ Mv100 si stoupl vedle ní a zhluboka se nadechl čerstvého mořského vzduchu.
„Zdálo se mi, že když jsem běžela přes pláž…no, byla menší,“ vysvětlila mu Dot. Mv100 se na ni na chvilku zkoumavě podíval. Ale potom uhnul pohledem: „Guyi, za jak dlouho se tak dostaneme na Panfu?“
Jet Pack Guy zvedl hlavu od přístrojů: „Počítám tak se sedmi hodinami. Rychlejší to nebude.“
„To jde…“ Mv100 si poupravil kabát. Dot zavřela oči a začala zhluboka dýchat. Mořský vzduch jí dělal dobře. Vzpomínala na dětství, kdy spolu s jejími rodiči vyplouvali na moře třeba i na několik dní. Pamatovala si pár zálivů, kterými proplouvali. Vzpomínala na krásné ostrovy, na kterých někdy přespávali. A hlavně na ty západy slunce. Otevřela oči. Před sebou viděla západ slunce takový, jaký si ho pamatovala. Mv100 vedle ní se usmíval a oči mu odrážely oranžovou zář. Dot se taky usmála. Doufala, že se na Panfu dostanou co nejdříve. Protože Viktorie byla v ohrožení života.

Král Panfu Písek IX. kráčel úzkou chodbou v doprovodu pár dalších pand. Po jeho pravici šel Daniel, šklebil se a neustále si představoval všechny ty informace, co jim Viktorie poví. Minuli místnost číslo 339. Viktorie už tam nebyla, přesunuli ji totiž o trochu dál do místnosti 345. Daniel pomocí čtečky otevřel dveře a nechal svého krále projít. Písek IX. se usmál. Viktorie byla připoutaná řetězy ke stěně a její kolečkové křeslo taky. Zadívala se na Píska: „Takže Daniel nelhal. Vážně jsi za mnou přišel.“
„Odkdy si my dva tykáme? Danieli, podej mi to.“
Daniel podal Písku IX. malý kufřík. Viktorie ho nervózně sledovala. Písek otevřel kufřík a vytáhl zbraň. Viktorie zalapala po dechu. Už ji někde viděla: „Není to… GLOCK?!“
„Ano. Ty to znáš?“
Viktorie přikývla. Začala sebou zmítat, jenže řetězy byly moc silné. Daniel si od Píska IX. vzal GLOCK a přiložil jí Viktorii k hlavě. Ta jen zděšeně vydechla.
„Tak. A teď nám všechno dopodrobna vypovíš, jinak ti ta zbraň provrtá lebku. Jestli jí znáš, tak určitě víš, co dokáže,“ připomenul jí Písek.
Viktorie se mu na chvíli zadívala do očí: „Ne. Nikdy!“
Daniel nabil zbraň: „Jsi si opravdu jistá?“
„A co získáte tím, že mě zabijete?! Nic! Nic nezjistíte!“
Písek luskl prsty. Daniel po chvíli odklonil zbraň od Viktoriiny hlavy: „Pane! Vy jí to věříte?“
„Ano. Je pravda, že kdybychom jí zabili, nedozvíme se nic. Věř mi, však ona podlehne.“ odpověděl Písek IX. Daniel se na Viktorii znechuceně podíval. Ta jen odklonila hlavu.
„Budeš tu přivázaná dál. Sice jsi na vozíčku, ale jeden nikdy neví. Ještě si pamatuju, jak tu ten Mv100 zničil hodně míst.“
„Mv100? On tu už byl?“ zeptala se Viktorie. Král Panfu přikývl: „Ano. Ale to už teď nebudeme řešit. Sbohem.“ S tímto vyšel ze dveří.
Daniel vyšel za ním a pořádně práskl dveřmi. Viktorie začala nahlas přemýšlet: „Mv100! Gary ho zná. Já jsem tu asi tři dny. Takže, možná, že se pro mě vydali… To by bylo úžasný. Protože já to už dlouho nevydržím…“

Dot probudil hlas Jet Pack Guye. Otevřela oči: „ Stalo se něco?“
Jet Pack se pousmál: „Ne. Jen už se blížíme k Panfu. Musel jsem tě vzbudit.“ Dot si promnula oči a vstala. Vzduch se oteplil. Dot viděla Mv100, jak něco hledá v batohu. Usmála se: „Nebudete chtít něco k jídlu? Mám s sebou nějaký sendviče a pití.“ Mv100 zvedl hlavu: „No, klidně! Taky mám už trochu hlad.“
„Já taky,“ přidal se Jet Pack Guy. Dot vyndala z batohu plastovou krabici a termosku s čajem: „Tak. Ty sendviče jsou tady dva pro každého na dnešek. Termoska by měla vydržet na dva dny, pokud nebudeme pít jen čaj, ale i něco jinýho. Ale nemám tu žádný hrníčky. Takže budeme muset všichni pít z toho víčka.“
„Na to jsem zase trochu myslel já.“ ozval se Jet Pack Guy a z batohu vytáhl dva menší hrnky: „No, mám jen dva, takže Dot, ty budeš muset pít z toho víčka.“ Mv100 si od Guye vzal modrý hrnek s nápisem v agentském kódu. Dot pokrčila rameny: „Fajn. Tak dobrou chuť.“
Poté co dojedli, zahlédl Mv100 východní pobřeží Panfu. Byla tam pláž a spousta pand.
„Guyi, musíme se vylodit někde jinde. Ty pandy nás nesmí vidět.“
„O co myslíš, že se snažím? Jenže je trochu těžší najít na Panfu místo, kde by se dalo nepozorovaně vylodit,“ zabručel Jet Pack Guy. Dot se rozhlédla a po chvíli zahlédla místo, kde by se mohli vylodit.
„Tam, Guyi, trochu na sever! Je tam taková opuštěná plážička. Nikdo tam není.“
„Už ji taky vidím.“ Jet Pack Guy zatočil s kormidlem. Mv100 sledoval, jestli je nikdo nevidí. Ale nikdo si očividně nevšiml malé loďky, na které byli tři agenti z Clubu Penguin. Což jim vyhovovalo. Dot si všimla, že některé pandy se na jejich loďku koukali. Doufala, že si nevšimla, že jsou tu tučňáci: „Kluci, co když si nás všimnou?“
„Tak budeme mít v patách celou delegaci vojáků a ochranky Píska IX. Ale to by nás možná mohlo dovést k Viktorii.“ usoudil Mv100. Jet Pack Guy popadl kotvu a hodil jí do vody: „Jsme tady. Takž-“
„Takže se nám okamžitě vzdáte!“ Dot i Mv100 se zděšeně otočili. Na pláži stálo asi 20 pand. Vpředu stála panda, která vypadala hodně jako detektiv. Jednu tlapu měl zastrčenou v kapse kabátu, v druhé držel nějakou zbraň: „Jsem Daniel Kretis, pravá ruka krále Píska IX. A teď se buď dobrovolně vzdáte, nebo to půjde po zlém.“ Všechny pandy na ně namířily nějaké zbraně. Dot začala couvat, ale další panda jí zezadu chytla za křídla tak silně, že Dot hlasitě vykřikla. Jet Pack Guy jí chtěl pomoct, ale i jeho chytlo několik pand. Mv100 se ocitl v pasti. Daniel k němu přistoupil blíž: „Takže Mv100… Konečně vidím tučňáka, který tu tehdy způsobil takovou spoušť. Král bude rád, že tě pozná osobně.“ Jakmile to dořekl, některá z pand praštila Mv100 zezadu do hlavy. Červený tučňák se svezl k zemi a přestal vnímat okolí.