Agentem může být každý – Část první
napsala darknightlili

Mv100 se klidně procházel po ostrově. Nad hlavou mu jasně zářilo slunce, modrou oblohu zakrývalo jen pár mráčků. Kolem Mv100 několikrát proběhlo pár malých tučňáků se školními taškami, kteří na poslední chvíli běželi do školy. Jedna dívka teenagerského věku do něj málem vrazila, ale naštěstí rychle uhnula. V náručí nesla spousty papíru. Mv100 stihl zaregistrovat jen jeden nápis: EPF. Asi se o ní zrovna učí, pomyslel si Mv100. V tu chvíli mu zazvonil agentský mobil. Mv100 ho vytáhl z kapsy u bundy, aby zjistil, že mu přišla zpráva od Garyho:
Přijď do centrály. Já a Director s tebou potřebujeme něco probrat.
Mv100 na nic nečekal a rozeběhl se tím směrem. Netušil, co po něm Gary a Director chtějí. Ale tušil, že to bude něco důležitého…
Jakmile Mv100 vběhl do centrály, zjistil, že kromě něj Gary zavolal ještě Dot a Jet Pack Guye. Ti dva seděli u stolu vedle sebe, Dot se hlavou opírala o Jet Pack Guyovo rameno. Ten nevypadal ani naštvaně, ani vesele.
Gary se na Mv100 usmál: „Přišel jsi celkem rychle. Posaď se.“ Mv100 si sedl vedle Dot. Na stole leželo pár fotek. Mv100 se podíval na Directora. Ta mu hlavou naznačila, aby si ty fotky prohlédl. Mv100 sáhl po jedné z nich a začal si jí prohlížet. Viděl na ní mladou tučňačku. Měla rovné, dlouhé vlasy tmavě hnědé barvy, které jí téměř zakrývaly obličej. Peří měla oranžové. Na fotce se mile usmívala.

Mv100 zvedl hlavu od fotky: „Kdo to je?“
Gary si povzdechl: „Viktorie Ferézová. Moje neteř.“ Mv100 pozvedl jedno obočí. Nevěděl, že Gary má neteř. Ani sourozence.
„A co je s ní?“
Slova se ujala Director: „Ztratila se. Je to asi týden. Viktorie je zdatná civilistka. Párkrát nám pomohla. A pak jsou tu jisté… okolnosti.“
„Jaké okolnosti?“
Director se nervózně podívala na Garyho: „Viktorie má neuvěřitelnou paměť. Zapamatuje si cokoliv, co vidí. A díky Garymu taky viděla hodně o EPF. Ztratila se někde ve Východním moři.“
„Asi jí unesli pandy.“ neodpustil si poznámku Jet Pack Guy. Mv100 tomu pořád trochu nerozuměl: „Takže… Ta Viktorie ví hodně věcí o EPF. Kdyby jí unesli pandy a vytloukly by z ní ty informace, mohlo by se jim podařit… zničit nás?“
Gary pomalu přikývl: „Možná ano. Proto jí musíme najít. Pozvali jsme vás tři, protože jste jedni z našich nejlepších agentů.“ Dot si začala natáčet pramen vlasů na křídlo: „Máme se vydat na Panfu? Gary, odtamtud se dostal jen Mv100. A tehdy nešlo o únos.“
„To ano, ale vy se vrátíte. S Viktorií…“ odpověděl Gary. Mv100 zaslechl v jeho hlase strach: „No, po všech těch věcech, co jsme prožili, tohle nemůže být tak hrozné, ne? Já do toho teda jdu.“ Jet Pack Guy si zvedl brýle na čelo. Výraz měl pořád kamenný: „Když do toho jdeš ty…Tak já taky.“Mv100 se pousmál.
Dot se na oba střídavě podívala: „No já jdu s vámi! Nemyslete si, že vás nechám, abyste se ještě zapletli do problémů!“ Tentokrát se usmál i Jet Pack Guy. Gary se zvedl, čímž všechny tři agenty uklidnil: „Musím vám říct ještě něco. Viktorie je na vozíčku.“

Panda v tmavé bundě, džínách a teniskách kráčela úzkou, tmavou chodbou. Podle výšky se dalo usoudit, že se jedná o muže. Hnědé vlasy mu padaly do očí. Klobouk na jeho hlavě se podobal těm, které nosí soukromí detektivové. Zastavil se před dveřmi s číslem 339. Vytáhl identifikační kartu a přiložil jí na čtečku. Dveře z centimetrového železa se otevřely. Vevnitř seděla dívka. Tučňák. Hlavu měla skloněnou. Křídly pevně držela držadla svého vozíku. Vypadala trochu jako hororová postava. Po chvíli hlavu zvedla. Její pohled se střetl s jeho.
Panda se po chvíli ďábelsky usmál: „Pořád nechceš nic říct?“
Viktorie pořád sledovala jeho tmavě modré oči plné zášti: „Ne. Nikdy vám nic neřeknu. Tak za mnou nemusíš pořád lézt, Danieli.“
„Vždyť tu jen tak sedíš, nic neděláš…To tě to baví?“ ušklíbl se Daniel. Viktorie neodpověděla.
„No nic. Zítra se na tebe přijde podívat král.“ dodal Daniel.
Vězeňkyně si odkašlala: „Písek se na mě chce jít podívat?“
„Spíše z tebe chce ty informace vymlátit… Nebo alespoň tak nějak to říkal. Jo, a tady máš něco k jídlu a pití.“ Daniel jí do křídel dal suchý kus chleba a malou láhev vody.
Viktorie si svoje jídlo chvíli prohlížela: „Jo… Dík…“
„Hm! Tak nazdar.“ Daniel silně bouchl dveřmi. A byl pryč.
Viktorie otočila vozík směrem k malému oknu. Bylo na ní moc vysoko, aby z něj mohla pozorovat okolí. Kdybych jen nemusela pořád sedět na vozíku, pomyslela si, mohla bych utéct. Ale čím víc se koukala na to okno, tím rychleji ztrácela naděje na únik…

Mv100 si pročítával Viktoriiny záznamy, což mu doporučil Gary. Předtím nevěděl, že Viktorie je částečná agentka. Jen neudělala zkoušky kvůli tomu handicapu. Podle všeho jí v osmi letech srazil odhrnovač sněhu, a pak se už nemohla postavit. Takové nehody nebyly moc časté.
Dveře za jeho zády se otevřely. Mv100 se otočil, ale nikoho neviděl. Jen pokrčil rameny a otočil se zpět, ale vzápětí vykřikl. Těsně před ním stála Dot: „Lekl ses?“
Mv100 se na ní naštvaně podíval: „To si piš, že ano… Tohle mi nedělej.“
Dot se pousmála: „Jsi první, na kterém jsem ten Zneviditelňovač 3000 použila. Gary mi ho dal k narozeninám.“
Mv100 si všiml náramku, který měla Dot na pravém křídle: „Zajímavý. Co tu vlastně děláš?“
„To, co ty. Chci si o té Viktorii něco zjistit.“ odpověděla mu Dot: „Přijde mi jako fajn holka.“
„Vždyť jí ani neznáš.“ konstatoval Mv100.
„To si myslíš ty. Párkrát jsem se s ní setkala.“
„Aha…No nic. A víš o ní něco, co není v těch dokumentech?“ zeptal se jí Mv100, když zaklapl desky s informacemi o Viktorii.
Dot si promnula křídlo: „No, nevím. Říkala mi, že je dcera Garyho nevlastního bratra Jamese. Ten Garyho bratr žije na nějakém ostrově daleko odtud. Někde ve Východním moři.“
Mv100 se zachmuřil: „Ve Východním moři? Ale…Tam se přece Viktorie ztratila. Mohlo by to mít spojitost.“
„No, možná. Ale, buď by jí unesli pandy a vyhrožovali by jejímu otci, nebo by jí unesl její otec…“ uvažovala Dot.
„To je nepravděpodobné, i to první. Pandy se jen chtějí dozvědět, jak účinně a nadobro zničit EPF a podmanit si celý Club Penguin. A kdyby se jim to povedlo…“
„Tak bychom my, agenti asi zemřeli. A z ostatních tučňáků by se stali otroci. A z pufflů… no, to nevím,“ dokončila za něj větu Dot. „Prostě musíme co nejdřív Viktorii najít. Nejde jen o to, že je to Garyho nevlastní neteř. Jde i o to, abychom zachránili Club Penguin.“

Večer si Mv100 balil věci na cestu. Pamatoval si, jak Panfu vypadá, ale už to bylo dávno. Za tu dobu se to tam určitě změnilo, pomyslel si. Gary mu poslal zprávu, že si má sbalit jen to nejnutnější, což v jeho případě znamenalo helmu (kterou pořád měl na hlavě), amulet živlů, agentský mobil a také Krabičku Poslední Záchrany. A pár dalších věcí. Dot slíbila, že vezme jídlo na dva dny, což podle ní snad stačilo. A Jet Pack Guy měl obstarat dopravu na Panfu. Mv100 netušil, která půjčovna nebo prodejna lodí by byla ochotna obětovat svoji loď, protože na Panfu se většinou cestovalo jen pomocí Jet Packů. Cestování lodí přinášelo značné riziko. A i kdyby stihli včas uprchnout, pandy by loď nejspíše potopily. A pak by je možná vystopovali. Gary byl proti cestování pomocí Jet Packů hlavně proto, že nevěděl, jak by takto dopravili Viktorii do bezpečí. Navíc, pandy by mohli zahlédnout kouřovou stopu za Jet Packy. Mv100 zapnul batoh a potěžkal si ho. Nebyl zase tak těžký, ne víc než pět kilogramů. Musím se dobře vyspat, pomyslel si, možná, že další tři dny se do postele nedostanu.