Agentem může být každý – Část čtvrtá
napsala darknightlili

Mv100 se probudil na zemi. Trochu zpanikařil, ale pak si vzpomněl na sny, které se mu zdály. Byly hodně živé, takže se Mv100 vlastně ani nedivil, že skončil na zemi, místo na gauči, kam ulehl večer. Pomalu se zvedl ze země a rozhlédl se kolem. Ostatní ještě spali. Jet Pack Guy držel Dot kolem ramen a ta měla hlavu položenou na jeho hrudi. Mv100 se pousmál. Ale stále nevěděl, kde jsou Viktorie a James. Podíval se oknem ven. Jejich loď se pořád houpala na vlnách. A potom Mv100 zahlédl Jamese. Stál u boku lodi a nejspíše naplňoval nádrž benzínem, jelikož měl vedle sebe dva kanystry s benzínem. A nad ním, na palubě seděla Viktorie. Usmívala se a jezdila po palubě sem a tam, jakoby něco kontrolovala. Mv100 vyšel z domu. James ho zaregistroval a usmál se: „Dobré ráno.“
„Dobré. Vy už doléváte to palivo?“ zeptal se Mv100. James přikývl: „Ano. Chtěl jsem to udělat dřív, než vstanete všichni. Aby vás to nezdržovalo.“ Mv100 se pousmál. Podíval se na Viktorii. Ta si ho taky všimla. Usmála se na něj a zamávala mu. Hnědé vlasy jí padaly do obličeje, jako na té fotce. Mv100 si všiml obvazů, které měla kolem pasu. Na boku byly trochu zakrvavené. Asi jí to James znovu ovázal, pomyslel si Mv100. Viktorie sjela z paluby dolů. Pořád se mile usmívala. Oči se jí leskly. Po chvíli dojela až k Mv100: „Ještě jsem vám ani nepoděkovala za záchranu. Nebo možná ne pořádně. Tak… Díky.“
„Nemáš zač. Je to naše práce.“
Viktorie se zarazila: „Počkat, práce? Takže nebýt Garyho, tak byste pro mě nepřišli?“
Mv100 polkl: „No, my bychom o tobě jinak nevěděli… Samozřejmě, že bychom se pro tebe vydali, ale bez Garyho bychom ani nevěděli, že tě unesly pandy.“ Viktorie ho mlčky sledovala. Mv100 si připadal, jakoby ho tím pohledem vraždila. Myslela si, že by jim, nebýt Garyho, byla ukradená. Nikdo by se o ni nezajímal a nejspíš by ji zabily pandy. Mv100 nechtěl, aby si to myslela: „Viktorie, já… řekl jsem to špatně-“
„Radši už nic neříkej.“ Viktorie se otočila a odjela zpátky na palubu. Mv100 vzdychl.
„Bude naštvaná jen chvíli. Pak se zklidní,“ ozval se za jeho zády James. Mv100 se otočil. Viktoriin otec měl křídla zamazaná od paliva. Vedle sebe měl položené prázdné kanystry: „Věř mi.“
„Co když ne? Myslí si, že jsme ji zachránili jen kvůli práci. Jen kvůli uznání, které nás pak možná čeká.“
„A kvůli čemu jste ji teda zachránili?“ James zkřížil křídla na prsou. Přitom si trochu zamazal košili. Mv100 se zamyslel: „No, aby se pandy nedozvěděli o těch věcech, co Viktorie ví. A navíc byla v nebezpečí-“
„Na to bych přišel i bez vás. Chtěl jsem ji zachránit sám, ale pandy tu projížděly skoro pořád. Nemohl jsem se hnout z ostrova.“ přerušil ho James.
Mv100 se cítil trochu provinile: „Nechtěl jsem, aby si myslela to, co si myslí.“
James jen přikývl. Pak zvedl kanystry a odešel do domu.
Za dvě hodiny byli všichni připraveni odplout. Viktorie se dlouhou dobu loučila se svým otcem. Mv100 je pozoroval se paluby lodě. Dot k němu přišla: „Děje se něco?“
„Viktorie si myslí, že jsme ji zachránili jen pro slávu. Řekl jsem jednu věc špatně a bylo to.“ Viktorie se naposledy objala s Jamesem a vyjela po můstku. Rychle objela Mv100, aniž by se na něj podívala. James se pousmál: „Tak, ať se v pohodě dostanete domů. Sbohem!“
„Sbohem…“ zabručel Mv100. Jet Pack Guy vytáhl kotvu a nastartoval motor. Dot odběhla k němu a Mv100 osaměl. Loď se po chvíli rozjela. Ostrov, na kterém žil Garyho nevlastní bratr, se začal vzdalovat a potom zmizel úplně.
K večeru přijela Viktorie k Mv100. Netvářila se moc nadšeně a Mv100 jí to ani nevyčítal.
„Chtěla jsem se omluvit za to, jak-“
„Ty se neomlouvej. To já bych se měl omluvit. Samozřejmě, že jsme tě nezachránili jen kvůli práci a slávě. Jsi důležitá pro Club Penguin. A taky jsi byla v nebezpečí.“ dokončil to Mv100.
Viktorie se na něj po chvíli usmála a stiskla mu křídlo. Mv100 se na ní zaraženě podíval: „Viktorie…“
„Nemysli si nic romantického. Jen jsem ráda, že jsi pro mě přišel zrovna ty. Slýchávala jsem o tobě od Garyho. A sledovala jsem tvůj pohřeb… Který byl předčasný, jak je vidět. Ale dalo by se říct, že jsi můj vzor.“
Mv100 užasle zamrkal: „Nevím, co říct.“
„Tak nic neříkej.“ usmála se Viktorie. A potom mu dala pusu na tvář. Sice jen malou, ale i ta stačila na to, aby se agent M začervenal.
„Jak jsem řekla. Nic romantickýho. Jen odměna za záchranu,“ mrkla na něj Viktorie a odjela se bavit s Dot. Mv100 byl ještě chvíli potom mimo. Holky se začali něčemu smát. Dot se podívala na Mv100 a ušklíbla se. Ten po chvíli zavrtěl hlavou, aby se vzpamatoval. Pořád tomu trochu nerozuměl. A za pár minut přestal řešit to, jak mu Viktorie dala pusu. Pak odešel do podpalubí se pořádně vyspat.

Ráno Viktorii probudil hluk na palubě. Rychle se posadila do vozíčku a vyjela nahoru z podpalubí. Tam ji čekalo překvapení. Kolem Mv100 poskakovalo několik červených pufflů. Mv100 vydával divné pisklavé zvuky. Vypadalo to, jakoby mu ti pufflové rozuměli. Potom zpozorovali Viktorii. Mv100 se usmál a něco těm pufflům řekl. Po chvíli všichni skočili do moře a odplavali pryč.
„Ahoj. Snad tě to moc nezaskočilo.“ pozdravil ji Mv100.
Viktorie zvedla křídlo na pozdrav: „Ty… ty umíš mluvit s puffly?“
Mv100 se podrbal na hlavě: „No, jo. Ale to teď neřeš.“
„Cos jim řekl?“ zajímala se Viktorie.
„No, nejdřív mi pověděli, že je na ostrově všechno v pořádku. Pak chtěli něco k jídlu. Nic jsem jim nedal, tak se naštvali a začali dělat takový hluk. No, potom jsi přišla ty. A já jim řekl, aby radši odplavali zpátky na ostrov,“ vydechl Mv100 a promnul si křídla. Měl na nich hodně ošklivé jizvy od těch řetězů, kterými ho pandy spoutaly, stejně jako Viktorie.
Ta se na Mv100 usmála: „Aha. Víš, chtěla jsem se tě zeptat… co se přesně stalo s tím Atemem?“ Mv100 se zarazil: „Proč to chceš vědět?“
„Protože mě málem dostal. Schovávala jsem se s partou kamarádů v horách. Ale… no, našli nás. A on mě málem ovládl.“
Mv100 zaslechl v jejím hlase obavy. „Atem je pryč. Znova se vrátil do stínů. A už je neškodný. Neboj se.“
Viktorie lehce přikývla: „Víš, bylo to hrozný, když jsem se mu dívala do očí. Jakoby ze mě vysával život.“
„Je – nebo bylo – to ztělesnění čistého zla. Tedy, některé moje vlastnosti ho zbrzdily. Ale fakt se už nemusíš ničeho bát. Je pryč,“ pousmál se Mv100 a Viktorie taky.
Koukla přes příď lodě: „Ostrov. Jsme skoro tam!“ Mv100 se otočil. Opravdu se blížili k ostrovu.
„M! Připrav se na přivázání lodi! Snad nám prominou, že jim vezeme loď z Panfu!“ křikl na červeného agenta Jet Pack Guy.
Mv100 zasalutoval. „Provedu, pane!“ odpověděl s úšklebkem.
Viktorie neodvracela oči od ostrova: „Konečně… konečně doma.“
Gary zrovna procházel doky, když tam připlula ta loď. Známý vynálezce se nejdřív zalekl nálepky „Lodě z Panfu“ na přídi, jenže pak se usmál: „Mv100?“
„Úkol splněn, Gary!“ zamával mu Mv100 na pozdrav. Vedle něj se objevila Viktorie. Gary byl hrozně rád, že je zpátky. Její mandlově hnědé oči zářily štěstím. Loď zastavila v přístavu a Jet Pack Guy spustil dolů můstek. Viktorie po něm rychle sjela dolů: „Gary!“
„Viky…“ Gary ji vší silou objal: „Bál jsem se o tebe. Hrozně moc…“
„Jsem v pořádku. Trochu otlučená, postřelená, ale v pořádku.“ usmála se Viktorie. Mv100, Dot a Jet Pack Guy sešli z lodě. Vypadali trochu potlučeně, ale i tak se usmívali.
„Jak vidím, misi jste zvládli. A to hodně rychle.“ pochválil je Gary. Jet Pack Guy se zašklebil.
„Hej! Víte, chtěla bych se… no, vyfotit. Na památku.“ ozvala se Viktorie a vytáhla z Garyho kapsy foťák. Ten vůbec neprotestoval. Dot se usmála: „Jo! Jasně! Kluci, pojďte taky!“ Mv100 pokrčil rameny: „Ok. Guyi?“
„Hm… Tak dobrá,“ odpověděl Jet Pack Guy. Všichni se namačkali k sobě, jen Gary zůstal stát opodál.
„Sýr!“ Viktorie stiskla spoušť.

Mv100 seděl ve svém iglú. Pufflové poskakovali kolem něj. Červený agent se rozvalil na gauči. Podíval se na novou fotku, která visela na zdi. Byl rád za tuhle misi. Viktorie byla fajn holka. A Gary jí nějak zařídil, aby mohla udělat i praktické zkoušky z agentství. Mv100 jí to přál. A vzpomněl si na jednu věc, kterou mu řekl Sensei, když se teprve stával ninjou: „Není důležité, kdo jsi. Pokud se snažíš, dokážeš cokoliv. Ninjou se může stát každý, kdo má odhodlání se jím stát.“ A to se teď celkem hodilo k Viktorii.
„Agentem se taky může stát každý…“ řekl si jen tam pro sebe Mv100, „jen si musí věřit.“