Agentem může být každý – Část třetí
napsala darknightlili

Mv100 uslyšel nějaký hlas, jak na něj mluví: „Haló? Pane, slyšíte mě?“
Otevřel oči. Křídla měl připoutaná nad hlavou ke stěně. Hrozně ho bolela hlava a chvíli viděl rozmazaně, ale potom se mu zrak zaostřil. Rozhlédl se po místnosti a zarazil se.
Naproti němu seděla dívka. „Viktorie?“
„Vy mě znáte? Tak přece vám o mě Gary říkal! Ach, to je dobře… I když jsme skončili stejně.“
Vypadala mnohem hůř, než na té fotce. Vlasy měla rozcuchané, na křídlech měla jizvy od řetězů. Ale při pohledu na Mv100 se usmívala. Jako by byl její jediná naděje.
„Bylo vás víc. Ty dva, Dot a Jet Pack Guye, odvedli jinam. Vás chtějí asi víc, než je. Prý jste tu asi před pár lety něco provedl.“
„No, bylo to pro dobro Clubu Penguin. A nemusíš mi vykat.“ Viktorie přikývla. Dveře se otevřely a dovnitř vešel Daniel. Usmíval se: „Nazdar, agente Mv100. Tak, jak se ti tu líbí?“
„Abych pravdu řekl, bez těch řetězů by to bylo lepší.“
„Hm… Abych ti to všechno vysvětlil: Panfu se ti chce… odvděčit za to, co jsi tu spáchal. A tvoji kamarádi tu taky zůstanou trochu déle. A samozřejmě Viktorie tu taky zůstane. Ještě nám nic neřekla.“ Viktorie sklonila hlavu. Silně se chytla držadel svého vozíku. Mv100 najednou zavalila vlna tepla. Začal se soustředit na řetězy, které ho poutaly. Cítil, jak tlak na jeho křídla povoluje.
Daniel zděšeně vykřikl: „Co to?“
Řetězy na jeho křídlech praskly a agent byl volný. Daniel zůstal jen stát, ale po chvíli se vzpamatoval: „Stráže!“
Mv100 na nic nečekal. Doufal že to bude fungovat a vyslal sněhovou kouli proti Danielovi. Fungovala, jak měla, Daniel se s výkřikem skácel k zemi a velká halda sněhu ho přibila k zemi. Mv100 chytil řetězy, které poutaly Viktorii. Pod jeho křídly se řetězy roztavily
Viktorie zalapala po dechu: „Jak…“
„Vysvětlím ti to potom. Možná. Teď rychle! Musím ještě pro Dot a Guye.“
„Jdu s tebou. Sice jsem na vozíku, ale nejsem neschopná!“ obořila se na něj Viktorie. Mv100 pokrčil rameny a vyběhl z místnosti. Viktorie vyjela za ním.

Dot nervózně oddychovala, stejně jako Jet Pack Guy. Oba měli svázaná křídla za zády. Dot k tomu měla ještě zobák přelepený širokou lepicí páskou. Pandám prý přišlo, že moc mluví. Jet Pack Guy se ji snažil uklidnit, ale moc to nešlo.
Najednou se dveře rozrazily a dovnitř vběhl Mv100: „Panebože…Jste celí?“
Jet Pack Guy byl celkem rád, že ho vidí: „No, jo.“
Mv100 si klekl k Dot: „Nejspíš to hodně zabolí. Ale jinak to nejde.“
Následně škubl s izolepou. Dot vykřikla, ale pusu měla volnou: „Au! Díky…“
„Nemáš zač. Teď vás ještě odvážu. Za chvíli tu budou stráže, možná i Písek,“ řekl Mv100 a začal osvobozovat oba agenty. Ze dveří to všechno pozorovala Viktorie: „Už jdou. Pospěš si.“
Za pár chvil měli Dot i Jet Pack Guy křídla volná. Mv100 se pousmál: „Dobrá. A teď rychle pryč.“ Všichni se zvedli, aby utekli, ale zaraženě se zastavili. Před nimi stál Písek IX., pod Viktoriiným zobákem držel nůž a tvářil se vyrovnaně: „Jen tak neutečete. Jste na mém území.“
Mv100 zavrčel: „Okamžitě jí pusť!“
„A co mi uděláš? Pošleš na mě sněhovou závěj jako na Daniela?“ Viktorie zasípala. Najednou se ozval výstřel. Písek IX. vykřikl, upustil nůž a spadl na zem. Jet Pack Guy odklonil zbraň: „Měl by být rád, že v tom jsou jen slepý náboje.“
„Ty sis vzal s sebou zbraň? Kde jsi ji vůbec vzal?“ obořila se na něj Dot.
Jet Pack se začal vymlouvat: „Hele, vždyť víš, že ji u sebe nosím od té doby, co se tu objevil Herbert. A navíc nám to možná zachránilo krk.“
„Mohli byste se přestat hádat?! Pořád máme v patách stráže.“ ozvala se Viktorie. Jet Pack Guy se trochu zalekl jejího velitelského hlasu. Viktorie sama o sobě nevypadala nějak velitelsky, ale Jet Pack Guy tušil, že by mohla být klidně i velitelka nějaké třídy agentů: „Fajn. Jdeme.“ Všichni vyběhli z místnosti. Viktorie se rychle rozjela za nimi.
Venku se Mv100 rychle rozhlédl: „Asi nám vzali loď a všechny naše věci. Ale nějak se pryč dostat musíme!“
„Hele, tam jsou nějaké loďky. Mohli bychom jednu… vzít.“ navrhla Dot. Jet Pack Guy se zatvářil trochu nedůvěřivě: „Jsem agent, ne zloděj. Nebudu krást lodě!“
„A máš nějaký lepší nápad?!“ Mv100 složil hlavu do křídel: „Vy dva, mohli byste se konečně přestat hádat?! Guyi, ukrást nějakou loď je jediná možnost, jak se odtud dostat i s Viktorií…“ Přerušil ho výstřel a Viktoriin výkřik. Mv100 se rychle otočil, aby viděl, co se stalo. Viktorie se sesunula z vozíku na zem.
„Co se děje?“
„Asi jí postřelili! Sežeňte nějakou loď s vybavením, nějakým jídlem a hlavně sežeňte lékárničku!“ rozkázal oběma Mv100. Oba jen lehce přikývli a odběhli. Mv100 vysadil Viktorii zpátky do vozíku. Teprve pak si všiml střelné rány, která se Viktorii objevila na boku. Mv100 se při tom pohledu otřásl. Vzpamatoval se a začal tlačit vozíček s Viktorií směrem, kam běželi Dot a Jet Pack Guy. Zahlédl je na jedné větší lodi. Dot si ho všimla taky a zamávala na znamení, že jsou tam: „Rychle! Už jdou!“ Mv100 vyvezl Viktorii na palubu: „Guyi, nahoď motor! Než se sem dostanou.“ Jet Pack Guy přikývl a začal startovat.
Dot při pohledu na Viktoriino zranění zbledla: „Panebože. Ošetříš jí sám? Já bych to asi nezvládla.“
Mv100 přikývl: „Našli jste tu lékárničku?“
„Jo. Tady.“ Dot mu podala malou lékárničku: „Měly by tam být obvazy, dezinfekce a určitě ještě něco. Snad to bude stačit…“ dořekla Dot a otřásla se.
Mv100 jí to nevyčítal, ta rána vypadala vážně hrozně. Podíval se na Viktoriin obličej. Byla bledá a těžce oddechovala. Mv100 otevřel lékárničku a začal Viktorii ošetřovat. Dot se podívala směrem k Panfu, ale už viděla jen kousek pláže. Slíbila si, že už se tam nikdy nevrátí.
Viktorii probudilo šplouchání vln. Pomalu otevřela oči. Ležela na nějakém lehátku. Podívala se na svůj bok. Pamatovala si jen výstřel. A potom omdlela. Teď měla ránu obvázanou. Její vozíček stál vedle ní. Viktorie se pousmála: „Páni, konečně pryč…“ „Jo. Jedeme domů.“ Koukla se napravo a zahlédla Dot.
Usmívala se: „Už je ti líp?“
Viktorie přikývla: „Jo, jen to pořád bolí.“
„To věřím. Buď ráda, že jsi tu ránu neviděla, když nebyla obvázaná. Nebyl to hezký pohled.“ Viktorie se pomalu posadila.
„Mám ti nějak pomoct?“
„Ne. Zvládnu to sama.“ Viktorie se chytila držadel svého vozíčku a následně se rychle a lehce posadila. Dot jen užasle zamrkala: „Páni. To zvládáš dobře.“
„No, mám to nacvičené, už osm let.“ usmála se Viktorie.
Dot vzdychla: „Jen jsem se chtěla zeptat, jak je to s tou tvojí neuvěřitelnou pamětí.“
Tahle otázka Viktorií trochu otřásla, ale pak se vzpamatovala: „Jo… No, je to tak, že si dokážu zapamatovat cokoli, co vidím nebo slyším. V některých případech se mi to promítá do snů, a to se pak většinou probudím s výkřikem.“
Dot začala pochybovat, že by se měla zeptat na další otázku. Nakonec jí zvědavost přemohla: „Viktorie… Jak tě vůbec unesli?“ Viktorie chvíli mlčela, ale pak se rozpovídala: „Byli jsme na moři s mým tátou. Chtěl mi dát tu plavbu jako pozdní dárek k narozeninám. Dlouho jsme se neviděli, takže to bylo krásný. Ale potom jsme se dostali moc blízko k Panfu. Táta to chtěl otočit, odplout pryč… Nebyl dost rychlý. Ty pandy věděli, kdo jsem. Omráčili tátu a mně svázali křídla, zalepili mi zobák izolepou a pak mě taky omráčili. Vzbudila jsem se až v té místnosti…“ dořekla Viktorie. Oči měla skelné, tvořily se jí tam první slzy.
Dot bylo té holky líto: „Tvůj táta je určitě v pořádku. Neboj se.“ Viktorie přikývla. Ale i tak měla strach. „Viktorie,“ přišel Mv100 k nim, „chtěl jsem se zeptat, jestli neznáš tamten ostrov?“
Ukázal na malinký ostrůvek, vzdálený asi 5 kilometrů odtud.
Viktorii se rozzářily oči: „Ano! Tam bydlí můj táta!“

James Feréz seděl na gauči ve svém obývacím pokoji. Plavé vlasy mu padaly do obličeje. Díval se do plamenů svého krbu. Na stole před ním ležel talíř s nedojedenou večeří. Pořád přemýšlel nad tím, co se stalo. Jak mohli tak rychle unést jeho dceru? Vyčítal si, že nic neudělal. Mohli ji využít jako… na to radši ani nemyslel. Vstal a popošel k oknu. Najednou ho něco zaujalo. Tmavým mořem plula loď přímo k ostrovu. James ve spěchu popadl baterku a vyběhl z domu. Loď mezitím zakotvila u břehu.
„Kdo jste? Co chcete?“ vykřikl James. Bál se, že to jsou pandy.
Ale najednou uviděl svou dceru: „Viktorie?“
„Tati!“ Viktorie se usmála. Další tučňák spustil dolů můstek. Viktorie po něm rychle sjela. James upustil baterku, rozeběhl se k ní a vší silou ji objal: „Viky! Tak… tak moc jsem se o tebe bál! Neudělali ti nic?“

„Klid, tati! Jsem v pořádku…“ konejšila ho Viktorie.
James si všiml tří dalších tučňáků, kteří je z lodi pozorovali. „Kdo to je?“
„To jsou moji zachránci. Mv100, Dot a Jet Pack Guy. A tohle je můj táta, James Feréz.“ Mv100 se usmál: „Moc nás těší.“
„Mě též. Co tu vlastně děláte?“ James nepřestával objímat svou dceru. Jet Pack Guy se pousmál: „Dochází nám palivo. A mysleli jsme, že by vás Viktorie ráda viděla.“
„Hm… Palivo vám můžu dát. A… no, jsem taky rád, že jste tu. Ale plavit se po moři v noci je v téhle oblasti nebezpečné. Někdy tu projíždějí pandy a jiní. Nechtěli byste tu raději přespat?“ zeptal se James.
Dot se usmála: „Mě to nepřijde jako špatný nápad.“
„Mě taky. Já to beru,“ přidal se Mv100. Jet Pack Guy jen přikývl.