Oživení – Část první
napsal mv100

Mv100 se rozhlédl po okolí. Když si byl jistý, že jej nikdo nemůže vidět, shodil se svých zad na zem těžký batoh a třikrát hvízdl. O několik chvil později za ním přiběhl malý zelený puffle a podal mu žvýkačku.
„Toho se moc nenajím,“ řekl Mv100, ale přesto puffla pohladil. Puffle kníkl a odběhl. Za chvíli přišel znovu, tentokrát se dvěma sušenkami.
„To je lepší,“ usmál se tučňák. Vzdychl. Už několik týdnů se skrýval v Divočině ostrova Club Penguin. Vlastně už od té doby, co skočil z majáku, aby unikl tajemnému Atemovi. Teď už ale neměl jinou možnost. Musel se vrátit do civilizace. Jídlo mu došlo před pár dny a to, co mu ochotně donesli divocí pufflové z města, nestačilo. Bylo mu jasné, že při tom, jak vypadá, se rozhodně nemůže mezi ostatními ukázat. Červenou barvu v kombinaci s červenou hornickou přilbou nenosil na ostrově mimo něj nikdo a v posledních dnech se Mv100 stal ještě známější. Jan Ploutvotleskač, který až donedávna psal vtipy do novin, o něm napsal knihu. Jeden puffle mu ji donesl. Nebylo to až tak hrozné, jak si myslel, ale pořád ho trochu mrzelo, že nikdo neví, že je naživu.
Když přemítal o minulých dnech, strčil do něj další puffle, tentokrát zlatý.
„Zlaťáku,“ pozdravil jej agent, „buď vítán.“
„I ty buď vítán, červený tučňáku. Káď s barvou je připravena.“
„Skutečně? Kolik toho je?“
„Myslíme, že dost. Ale museli jsme zkombinovat různé odstíny,“ řekl Zlaťák trochu omluvně.
„Když se smíchají všechny barvy, tak vznikne černá, ne?“ usmál se Mv100.
„No, ony to nebyly všechny barvy,“ namítl Zlaťák a poskočil na místě, „ale jen červená a trochu bílé.“
Mv100 se zamračil: „Ale to znamená, že…“
„Ano. Růžová.“
„Ach jo,“ vzdychl agent a vydal se spolu s pufflem k velké nádobě s barvou.

„Jak vypadám?“ zeptal se, když byla barvící procedura dokončena.
„No, růžově,“ zasmál se mu jeden modrý puffle.
„Co máš proti růžové?“ strčil do něj jeden puffle, který měl také tuto barvu.
„Nic, vůbec nic,“ řekl modrý a odhopkal do bezpečí.
„Sehnali jste to oblečení?“ zjišťoval Mv100 a podal přitom jednomu z malých stvoření svou helmu.
„Skoro celé, ale ty boty ne,“ řekl Zlaťák a poskočil dvakrát na místě. Tím dal ostatním znamení, aby přinesli převlek. Skládal se z kuchařské čepice, červenozelené šály, na které si asi pochutnalo pár molů, a roztrhaného hnědého kabátu.
Mv100 se zamyslel: „Když o tom tak přemýšlím, tak moje helma bude méně nápadná než ta kuchařská vysoká čapka. Přineste ji.“
Agent si oblekl své nové šaty a podíval se na sebe v maličké studánce.
„Není to zase tak špatné,“ zabručel. „Samozřejmě až na tu barvu.“
„Co máte všichni proti růžové?“ zakřičel uražený puffle.
„Ale nic,“ chlácholil ho Mv100, „to je jen nezvyk.“
Zlaťák si odkašlal, pokud se tak dá nazvat zvuk, který vydal: „Už bys měl odejít. Ta barva moc dlouho nevydrží.“
„Slyšel jsem o tučňákovi, který byl od narození černobíle pruhovaný,“ pokrčil ještě rameny Mv100. Potom si přivolal sněhový koberec ze živlů, který jej za pár okamžiků donesl až do Ski Village.

Zase ve společnosti, pomyslel si Mv100, když na něj nějaký kluk hodil sněhovou kouli. Nechal ho být a zašel do srubu. Vedle dveří visel malý plakát. Stálo tam: „Agentské příběhy – autogramiáda autora Jana Ploutvotleskače 6. února ve čtyři hodiny. Přítomen bude i kolega slavného agenta Ta99, Gary!“
„Ta99?“ zašeptal Mv100, „jsem si jistý, že na pohřbu o mně mluvili pravým jménem. Asi se rozhodli nakonec skrýt mou identitu. Že by Gary použil Vymazátor mysli 300?“
S touto myšlenkou v hlavě vstoupil dovnitř. Myslel si, že tam budou nanejvýš dva tučňáci, hrající Mancalu. Opak byl pravdou. Srub byl téměř plný. Odevšad se ozývala slova „Ta99“, „Jan Ploutvotleskač“ a „Gary“. Mv100 se podíval na hodinky. Bylo krátce po třetí, takže autogramiáda měla začít až za hodinu. Zakroutil hlavou a podíval se ke krbu. Byl tam malý stolek a za ním seděl ještě menší autor. Mv100 sáhl do kapsy a vytáhl kus papíru. Sice jej původně měl k tomu, aby dal EPF vědět, že žije, ale může si obstarat další. Pár minut vystál frontu a pak si nechal papír podepsat.
„Fidím, rše máte helmu jako on,“ zaprskal Jan Ploutvotleskač. „Mohl byste ji prodat, teď je po nich velká poptávka. Teset tisíc mincí nejméně.“
„Děkuji, nemám zájem,“ odsekl Mv100 a odešel.
Z hodiny vyletěla kukačka a oznámila půl čtvrté. Dveře se rozletěly a do místnosti vstoupil Gary.
„Gary! Pane vynálezce! Jeden podpis!“ volal na něj dav.
„Ne, jsem tu jen, abych uctil památku svého přítele,“ mával na ně Gary a kroutil přitom hlavou.
Mv100 se prodral k vynálezci, zkroutil tvář a nasadil starobylý přízvuk, jakým dnes mluvil už jen Sensei.
„Dovolíte, pane Gary?“ zeptal se jej. „Je pravda, že vás Ta99 jednou málem uškrtil?“
„To jsou lži,“ zavrčel Gary a odešel. Přitom si pomyslel, že Jan Ploutvotleskač možná nebyl úplně nejlepší volbou k napsání agentova životopisu.

O půl hodiny později začala oficiální část autogramiády. Všichni ti, co přišli až teď, se nahrnuli ke stolku. Gary přes počáteční zájem zůstal osamocen a seděl ve velkém křesle. Mv100 se podíval do zrcadla, aby se ujistil, že barva pořád drží. Nedržela. Rozhodl se okamžitě odejít, když vtom ho někdo popadl za rameno. Otočil se.
„Okamžitě pojď se mnou do centrály a opovaž se říct tady těm literárním bláznům, kdo jsi,“ zasyčel Gary.