„Co to má znamenat, Mv100?“ rozčiloval se Gary a stavěl přitom svou rušičku.
„Víš moc dobře, že tě potřebujeme, a ty si utečeš!“
„Věř mi, tady toho dokážu mnohem víc, než jako agent,“ pousmál se Mv100.
„Možná vás ruším,“ zahromoval čísi hlas, „ale jestli sis Sensei všiml, prohrál jsi!“
„To si nemyslím, Tusku!“ odtušil chladně Sensei. „Mám eso v rukávu.“
„Žádné eso v rukávu mě už neporazí!“ zasmál se Tusk.
„Odkud mluví?“ zajímal se Gary.
„Odevšud. Rozpustil se do vzduchu a je doslova všude. Naštěstí tak nemůže poroučet živlům,“ vysvětlil Sensei.
Zablesklo se a před skupinou tří tučňáků se zjevil mrož. Špatně si to vypočítal, takže dopadl ne na nohy, ale na hlavu.
„Hotovo!“ zakřičel vynálezce a spustil svůj stroj.
„Na to teď není čas,“ okřikl ho Mv100. Ač nic neudělal, začal mu náhle velmi silně svítit amulet. Všiml si toho až za chvíli. Na mysli mu vytanula slova, která mu Sensei řekl před několika lety, když dostal černý pásek a amulet.
„Možná si myslíš, že je jen na ozdobu. Ale potom se mýlíš. V kritických situacích to může být velmi silná zbraň.“
Strhl si amulet z krku, tím že roztrhl šňůrku. Namířil jej na Tuska, aniž by věděl, co přesně dělá. Zdálo, se že uspěl. Z každé části amuletu vytryskl proud živelné energie a mířil přímo na Tuska! Ten se jen usmál a pohybem ruky vyslal paprsky k nebesům. Nastala polární záře.
„Myslel sis, že mě porazíš něčím tak primitivním? Ha!“ zakřičel Tusk.
„Pandy ustupují, pane,“ ozvalo se z Garyho vysílačky.
„Cože?“ znejistil Tusk.
„Asi nevědí, co mají dělat,“ pokrčil rameny Gary.

V Horské vesnici panoval chaos. Herbert chodil všude kolem, pandy pobíhaly všude kolem, Klutzy cvakal všude kolem. Agenti netušili, co se děje, ale náramně se jim to líbilo.

„Zabil jsem dnes tolik tučňáků, kolik se narodí za rok, a ty si myslíš, že mě zastavíš?“ chechtal se Tusk.
„No, vlastně… ano!“ řekl Mv100 a strčil do Senseie. Oba vmžiku zaujali bojovou pozici.
„Vím, co chceš udělat,“ řekl Sensei telepaticky, „Ale sami dva to nedokážeme!“
„Jedna plus jedna se rovná tři, ne? Můžeme ho odhodit až do moře!“ odpověděl v duchu Mv100 a vyslal velkou vlnu energie. Tusk se ani nepohnul. Když však podobný ráz energie vytvořil i Sensei, Tusk začal ztrácet kontrolu nad svým tělem. Pomalu se vznesl do asi dvoumetrové výše.
„To je vše? Dokážete mě zvednout do vzduchu?“ vysmíval se jim Tusk, ale v jeho hlase byl slyšet strach.
„Pozor, vy dva!“ odstrčil tučňáky Gary a hodil na mrože jakýsi předmět.
„Ááá!“ zakřičel Tusk a odletěl směrem k moři. Tam šplouchl do vody a dlouho potom už jej nikdo neviděl.
„Ach,“ posmutněl Sensei, „zdá se, že mým osudem je, stále jej pohřbívat v živlech. Posledně sníh, teď voda. Kdy jej asi vrhnu do tlamy ohně?“
„To bude v pořádku, Sensei,“ konejšil jej Mv100.
„Jak jsi to udělal?“ otočil se na Garyho.
„Tobolka se senzitivním práškem. Našel jsem to tehdy při Pravěké párty. Zjistil jsem, že když to na tebe vypadne, mnohem lépe dýcháš a vynalézáš. Tak mě napadlo, že když to hodím na… tu věc, zvýší se vaše působení živlů. A měl jsem pravdu!“

„Jsem ztracen,“ pomyslel si Herbert, „Ale tučňáci jsou ztraceni také! Ze všech obyvatel Clubu Penguin zbyla sotva polovina. Jednou je ovládnu!“
„Klutzy, naskoč si!“ natáhl ruku, aby na ni mohl vylézt jako milovaný krab.
„Klik, cvak, cvak,“ řekl uraženě Klutzy.
„Já vím, já vím,“ řekl Herbert a vznesl se na Jet Packu, který před chvílí ukradl z majáku.
„Ty jetpacky, to není špatná věc. Asi je budu používat k úniku častěji,“ blesklo mu hlavou.

Písek IX. byl naprosto konsternován. Jeho pandy se chovaly jako zbabělci! A on si přitom zakládal na tom, že jsou nejodvážnější armádou světa!
„Rychle plujte pryč,“ řekl kapitánovi lodi Santa Pandia.
„Ano, pane!“ zasalutoval námořník a zaběhl do kabiny.

O hodinu později panoval na ostrově relativní klid. Doktoři ohledávali zraněné a se smutkem konstatovali smrti. Mv100 se Senseiem se na to smutně telepaticky dívali z Doja.
„Sensei?“ řekl tiše Mv100.
„Ano?“
„Vím, že je to ten nejtěžší cvik a že se v historii Card-Jitsu ještě nikomu nepovedl, ale… nemohli bychom zkusit Vdechnutí?“
Sensei na Mv100 přísně pohlédl: „Samozřejmě, že můžeme, ale neuspějeme.“
„Co když ne?“ přesvědčoval jej Mv100.
„No tak dobře,“ vzdychl Sensei.

Opět byli na Ski Hill. Mv100 vytvořil ze sáněk pro Sled Race předepsaný kruh. Sensei si stoupl doprostřed a Mv100 za ním přišel.
„Vdechnutí života,“ podíval se Sensei na svého učedníka. „Určitě to chceš udělat?“
„Jaká jsou rizika?“
„Může se stát, že provedeš Vdechnutí špatně. Místo toho, abys dal jiným život zpět, dáš jim svůj život.“
„Mně to nevadí. Jdete do toho se mnou?“
„Samozřejmě. A teď už se soustřeď.“
Oba pozvedli své ruce k nebi, na kterém byla stále polární záře. Mv100 začal odříkávat stanovený text.
„Já, Mv100, žádám vás, živly, abyste ve jménu mého mistra Senseie vdechly život všem tučňákům, kteří dnes padli!“
Z kruhu saní začala stoupat ohnivá energie. Po chvíli z nich vytryskla voda a nakonec začalo tiše sněžit.

Stíny na celém ostrově zmizely, protože všude bylo světlo. Všichni zemřelí se jeden po druhém probírali. A pak bylo po všem. Pokud pomineme oživlé mrtvé, jediná věc, díky které by nezasvěcený pozorovatel poznal, že se tu stal zázrak, byly vousy, které opět narostly Mv100.

Mv100 seděl u sebe v iglú a pil horký čaj. Plnovous už byl dávno pryč. Náhle na něj velmi silně skočil černý puffle.
„Co se děje?“ zeptal se Mv100 pufflí řečí.
„Bojím se tam toho stínu,“ zakníkal puffle Gary.
„Ale neboj, nic to není,“ chlácholil jej Mv100 a šel se na stín podívat.
Ani jemu se moc nelíbil, jenomže on věděl, že se mu to jen zdá. Usmál se na puffla a teleportoval se do centrály P. S. A. na ostrově Aguenti.
„Konečně jdeš,“ zabručel Gary.
„Já vím, mám zpoždění.“
„To tedy máš,“ podotkla Aunt Arctic, jinak též zvaná Director.
„Tak tedy začneme?“ řekl netrpělivě Rookie.
„Dobře,“ svolil Director.
„Tohle jsou tedy moje fotky. Tady vidíte, jak jsme byli s Garym na mraku duhových pufflů. Zajímavá stvoření, že ano?“
„Directore, jestli tam máte víc fotek z toho mraku, tak je neukazujte. Mám jich asi třicet,“ řekl Mv100.

„Hm. Dobře. Tak tady jsem já a Mv100, těsně potom, co mě vysvobodil…“
Není nad to, podívat se na fotografie svých přátel.

KONEC PÁTÉ ŘADY