Dvě pandy se snesly na maják, aby daly lodím signál. Už tam na ně ale čekali tři tučňáci. Než je zpacifikovali, počkali agenti na vyslání signálu. Lodě by se jinak mohly dovtípit, že se něco děje a jejich útok by mohl být mnohem silnější. Herbert se usmál, když trojí zablikání uviděl. Konečně těm tučňáčím Elitním Packalům - Filutům ukáže. A o Polopitomých Sprostých Agentech ani nemluvě.

Ve virtuální místnosti se mezitím konala schůzka agentů P. S. A. Nikdo na sobě neměl uniformu a nedržel zbraň. Byla tu záplava motýlků a sak. Přestože by si někdo mohl myslet, že tito tučňáci omdlí při první ráně, opak byl pravdou. P. S. A. ale vždy volila jiný způsob konfliktu, než otevřený boj. Jejich velitelem byl protentokrát Rookie.
„Takže,” odkašlal si. „Na mém místě by měl být Mv100, ale bohužel je… zaneprázdněn. Nejdříve vám řeknu, proč jsme se sešli zrovna zde. Jak víte, virtuální místnost v minulých letech sloužila k tomu, aby se zde promítal hologram bývalé centrály P. S. A., jenže při Operaci Zatmění byl zničeny přístupové trubky. Místnost jsme zakonzervovali a otevřeli až včera. Jediný způsob, jak se sem dostat, je teleport, ale to jste sami před chvíli zjistili, že, hihi!”
„Přejdi k plánu!” zakřičel na něj kdosi.
„Ehm, samozřejmě.”

Tusk vyskočil do vzduchu a celou vahou dopadl těsně před pobřeží ostrova. Zvedla se mohutná vlna a spláchla několik neopatrných tučňáků. Ostatní agenti se schovali a sprška je přešla. Potom mrož zvedl ruce a začal mezi nimi přetvářet vzduch na oheň. Za chvíli měl v ruce obří ohnivou kouli. Chystal se ji vrhnout na agenty, když tu mu zhasla a vylila se na něj voda. Vítr k němu donesl Senseiův smíšek. Tusk jej naštěstí nepoznal. Zamrkal a začal znovu vytvářet oheň. Nedošlo mu ale, že má mokré ruce, takže se mu to nepovedlo. Zavrčel. Na molo, kde obvykle přistával Migrator, začaly z vody vystupovat pandy. Každá držela jednu krabici strojů na ovládání myšlenek. Na každé byl nakreslený otisk Herbertovy tlapy. Náhle se zastavily na místě a začaly ustupovat. Po chvíli na ně ale síly dvou senseiů přestaly působit a vojáci začali postupovat dál.
„Škoda,” zabručel Mv100.

Gary vynalézal. Vždy, když viděl, že se schyluje k nejhoršímu, vynalézal. Vždy se pokoušel vyvinout něco, co by mohlo EPF pomoci tak, že by si to protivník pamatoval jednou provždy. Bohužel, bitva pokaždé skončila dříve, než stihl svůj výtvor dokončit.

Tak mimochodem vznikl i Pizzatron 3000; původně pás běžel mnohem rychleji a vystřeloval na nepřátele uspávací střely. Teď se ale Garymu zdálo, že by mohl uspět. Zkoušel vytvořit rušičku vysílaček, která by vypnula komunikaci mezi pandami. Propočítal si, že z 98,75% by se to mělo povést. Agentský mobil zabzučel.
„Gary, jestli zase vynalézáš, tak toho nech. Tusk už má skoro celý Les a zmrazil iglú obyčejných tučňáků. Nemůžu najít Senseie, aby je rozmrazil. Pandy obléhají Jezero a Herbert dostal lyžařský srub. Prý si tam vaří čaj,“ konstatovala Director.
„Tohle může vyjít, pane,“ odporoval Gary, „pravděpodobnost je…“
„To říkáš vždycky! Co je to tentokrát?“
„Rušička.“
„No, to by mohlo být zajímavé. Ale pospěš!“
„Kdybys mi nevolala, už jsem to mohl mít,“ zamračil se Gary.
„A je to tu!“ zvolal o několik minut později. Stroj vypadal jako anténa, na které bylo přimontováno červené tlačítko. Agent G miloval červená tlačítka!
„Musím to dát na Ski Hill, aby to fungovalo,“ pomyslel si vynálezce, popadl Rušičovátor 3000 a vyběhl ze své laboratoře.

„Zkáza. Všude zkáza, oheň, voda, sníh,“ mumlal Mv100. „Tohle musí skončit!“
„Nemluv a radši mi pomoz s rozmrazováním iglú,“ odsekl Sensei.
„Vlastně máš pravdu,“ rozmyslel si to po chvíli, „Dořekni to.“
„Před měsícem,“ začal Mv100, „jsem procházel archivy P. S. A. a něco jsem tam našel.“
„Co?“
„Báseň. Je velmi stará, napsal ji jeden z prvních tučňáků tady na ostrově. Prý byl jasnovidec, ale ostatní prameny o něm píšou jako o bláznovi. Těch pár veršů se tak moc hodí k dnešku, že mě z toho až mrazí.“
„Je to haiku?“
„Ne,“ usmál se Mv100.
„Takže jsem to nenapsal já. Umíš ji nazpaměť?“ otázal se Sensei.
„Myslím, že ano.
Den, kdy se nikdo neusměje,
den, kdy i hora zapláče.
Den, kdy všechno ke konci spěje,
den, kdy nebude boháče.
Zkáza. Všude zkáza,
oheň, voda, sníh.
Hlas mudrcův hlásá,
že dnes tu neuslyšíš smích.
Dosti už oslavných epopejí,
dosti bylo již řečnění.
Vždyť stíny k nám pomalu přicházejí
a na tom nikdo nic nezmění.“

„Jak se to jmenuje?“ zašeptal ohromeně Sensei.
„Myslím, že buď Ten den, nebo Dnes.“
„Správný název je Ten den,“ vysvětloval Sensei. „To proto, že…“
Uslyšeli hekání.
„Někdo sem jde,“ syknul Mv100. Oba na sebe kývli a zneviditelnili se.
„Gary!“ vykřikl překvapeně červený tučňák, když uviděl, kdo je příchozí.
„Volal tu někdo mé jméno?“ zarazil se agent G.
Mv100 zapomněl, že je neviditelný.

Jan Ploutvotleskač nemá básnický talent. Bitva vygraduje v dalším díle Agentských příběhů!