Herbert stál na přídi lodě Santa Pandia a nasával mořský vánek, který upřímně nenáviděl. Otočil se na pravou stranu, kde stál Písek IX., král Panfu.
„Dnes oslavíme svůj triumf, příteli,“ řekl.

„To máte pravdu. Jenomže co uděláme s tím Tuksem?“ zamyslel se Písek.
„Tuskem, ne Tuksem. Dáme mu třetinu ostrova, jak jsme se dohodli.“
„Hm. Když myslíte… Já bych mu nevěřil. Víte, že nevěří naší armádě. Možná se pokusí ovládnout celý ostrov sám a nás zavrhne.“
„Chcete jej předejít?“ zamračil se Herbert.
„V podstatě ano. Já svým pandám důvěřuji. Myslím, že by si mohly podmanit celý Club Penguin. Nebudeme potřebovat toho mrože…“
„To je teda pěkné. Buďte rád, že jsme přátelé, jinak bych mu to řekl. A teď mě omluvte, jdu do své kajuty. Klutzy!“
„Krab, panda, lední medvěd a mrož. To je čtyřka,“ řekl potichu Písek a ponořil se do svých myšlenek.
„Země na obzoru!“ ozvalo se z vysílačky na Pískově pasu.
„No konečně,“ zavrčel, „Vypusťte bojové jetpacky!“

Jet Pack Guy stál na pláži a roztržitě si máchal ploutve ve vodě. Věděl, že tohle bude velká bitva. V rukou držel detektor jetpacků. Vypadalo to, že tučňáci mají ještě chvíli klidu, když tu začala černá krabička pípat. Na displeji se ukázaly malé tečky, značící jednotlivé stroje. JPG vytáhl z kapsy vysílačku a lakonicky oznámil: „Už jsou tu, madam.”

Director seděla v centrále EPF a vysvětlovala Rookiemu pokyny.
„Dokud nebude vyslán povel Lopatka, nebude se P. S. A. do boje vměšovat, jasné?“
„Directore,“ řekl váhavě Rookie „nemyslím si, že P. S. A. je dnes schopna postavit se po bok EPF. Téměř všichni agenti jsou neschopní a líní a Rookie dvojnásob.“
„Ty o sobě mluvíš ve třetí osobě?“ zamrkala Aunt Arctic – a potom jí to došlo. Popadla domnělého Rookieho a strhla mu čepici z hlavy. Vykoukla hnědá kštice jejího sekretáře J6!
„J6! Věděli jsme, že tu dnes bude zrádce, který se pokusí zhatit naše plány, ale nikdy bych si nemyslela, že to budete vy. Kde je pravý Rookie?“
„Ve sklepě,“ přiznal se J6.

„Šoupni ho tam, Gary. A Rookiemu řekni, ať se nechá zapsat na kurz sebeobrany!“
„Konečně,“ usmál se G. Nikdy neměl toho J6 rád.
Vysílačka zapraskala: „Už jsou tu, madam.“

Mv100 a Sensei stáli na kopci. Navzájem na sobě zkoušeli své síly. Kdyby je někdo pozoroval, pomyslel by si, že vidí dva blázny. Oba totiž střídavě padali do sněhu, to proto, že testovali ovládání mysli.
„Řekl bych, že už nám to docela jde,“ podotkl Mv100 a vyplivl sníh ze zobáku.
„Máš pravdu, učedníku. Ale je mnohem jednodušší srazit k zemi jednoho tučňáka než několik tisíc pand.“
„No… říkal jste, že součet síly nás obou není dvojnásobkem síly jednoho. Pomůže to?“
„Tak, tak. Jedna plus jedna rovná se tři, tak pravil už první sensei.“
„Takže by se to mělo povést.”
„Živly mají svou hlavu. Možná, že když poznají, že bojujeme proti Tuskovi, samy nám pomohou. Stejně tak je možné, že se nám vzepřou, když zjistí, že je chceme zneužít proti jiným živým bytostem.”
„A nemůžeme to nějak zjistit dopředu?”
„Obávám se, že ne,” usmál se trpce Sensei.
„Stíny přicházejí!” ozvalo se zašeptání od lanovky.
„Co to bylo?” znejistil Mv100.
„To teď není důležité,” mávl ploutví Sensei, „raději si poslechni, co EPF vysílá na všech frekvencích.”
Mv100 vytáhl vysílačku: „Nic tam není.”
„Chvíli počkej.”
A opravdu, za chvíli z vysílačky vyšel agentský hlas: „Už jsou tu, madam.”

Bitva už je skoro tady. Jan Ploutvotleskač se schoval v redakci, ale vy takoví určitě nebudete!