„Jak se to mohlo stát? Kdo to udělal?“ ptal se Mv100.
„Tady o tom mluvit nemůžu. Pojďme do mé laboratoře,“ nabídl mu Gary.
„Dobře.”
Když došli na místo, Gary se s povzdechem sesunul na židli.
„Povídej,” vybídl ho agent M.
„Uslyšeli jsme výstřely z její kanceláře. Běžel jsem tam, za mnou Rory, domlouval tu něco ohledně rekonstrukce. Když jsem otevřel dveře, J6 byl v bezvědomí a Aunt Arctic bojovala se střelcem.”
„Kdo to byl?”
„Nebudeš tomu věřit… Byl to automatický alarmní systém, který ji měl ochránit. Jenomže v něm měly být jen slepé patrony. Sám víš, že náboje byly před dvaceti lety zakázány. Někdo prohodil falešné a pravé náboje.”
„Takže když bojovala se střelcem…?“
„Snažila se zvednout hlaveň, aby mířila na strop. Já jsem systém odpojil a pak jsme ji odvezli do nemocnice.”

„Střelec byl tedy v podstatě ten, kdo alarm ovládl, že?”
„Asi ano. Stalo se to včera, krátce poté, co jsme zapečetili tvé iglú.”
„Ano, musel jsem použít zapalovač, abych pečeť rozpustil. A můj puffle mi řekl, že-”
Tady se Mv100 zarazil. Gary přece nesmí vědět, že umí mluvit s puffly! To dokážou jen senseiové a Gary to určitě ví.
„Můj puffle mi svým kručením v žaludku sdělil, že to trvalo dlouho.”
„Bylo to jen jedno odpoledne.”
„Dost pro hladového puffla.”

Mv100 se vydal do Snow Forts, aby se trochu odreagoval. Měl v plánu udělat sněhuláka, ale překazila mu to partička několika otravných tučňáků.
„Helemese, panáček si staví sněhuláčka.”
„Kdepak vezmeš mrkvičku, co?”
„Jseš snad školák?”
Když trochu poodešli, Mv100 způsobil, aby na ně spadla vrstva sněhu ze stříšky hodin. Bylo zadostiučinění sledovat je, jak vyplivovali sníh ze zobáků.

Rozhodl se, že si dá pizzu. Když procházel před obchodem s puffly, rozžhavil se mu amulet a také na něj spadl sníh ze střechy. V hlavě se mu ozval Senseiův hlas: „To nebyl dobrý nápad. Síly živlů nikdy nesmíš použít k takovýmto účelům. Neboj se, toto ještě není znamení. Jen jsem ti chtěl dát vědět, abys to už nedělal.“
Mv100 na něj v hlavě zakřičel: „Jak jsi to mohl vědět?“
Sensei myšlenkově odpověděl: „Jsem tvůj učitel a amulet mi dá vědět vždy, když uděláš něco zlého. Taky to poznáš, až budeš mít učedníka. Přerušuji spojení.“
Amulet zchladl a Mv100 se rozhodl, že půjde raději zpět na základnu. Když dorazil, spatřil před telefonní centrálou dav novinářů a televizních reportérů.
„Penguin TV! Pane Gary, mohl byste nám…“
„Penguin Radio! Jak se stavíte k tomu…“
„Club Penguin Times, jen jedno krátké vyjádření…“
„Co se to tam děje?“ zeptal se Mv100 jednoho agenta, který právě vyšel ze základny.
„Director se vrátila do kanceláře a Gary teď za ni… chci říct za něj… schytává otázky od novinářů.“
„Už jsem se lekl, že se stalo něco důležitého,” usmál se červený tučňák, „Ale co teď?“
„Já bych ho nechal. Sám jsem raději odešel domů dřív,“ pokrčil rameny cizí agent.
„Hm. Pokusím se probojovat dovnitř, nemám co dělat,“ řekl Mv100 a vyšel směrem k základně.
Náhle se ozval ohlušující otřes.
„Co to bylo?“ zašeptal Mv100 a rozhlédl se po okolí. Všichni se přestali hýbat jako přimrazení. První se vzpamatoval jeden z novinářů.
„Pane Gadgete, jak byste se vyjádřil k tomuto ojedinělému zemětřesení?“
Gary usilovně přemýšlel. Nakonec se tvrdě podíval na reportéra a řekl: „Tohle nebylo zemětřesení, ale armáda. A já vám radím, abyste šli do svých iglú a schovali se, protože toto je válka.“
Mv100 v kapse ucítil, že ho pálí amulet.

Agentské příběhy dnes slaví pět let a autor i Jan Ploutvotleskač doufají, že se vám stále líbí.