Mv100 vyšel z cely. Chtělo se mu zároveň smát i plakat. Ještěže na to přišel! Ale kéž by se to, co se prý chystá, nikdy nestalo.
„Co říkal?“ zajímal se Gary.
„Je to hodně… závažné. Gary, teď ti to říct nemůžu,“ zavrtěl hlavou Mv100.
„Chápu. V tom případě ale musíš informovat Directora,“ zvedl Gary varovný ukazováček. Tedy, zvedl by ho, pokud by měl prsty. Ve skutečnosti jen pozvedl ploutev.
„Já vím. Hned teď jdu psát zprávu. Řekl bych, že to nebude zrovna krátké čtení.“
„Fajn. Ale opovaž se brát si příklad z Rookieho!“ řekl Gary a oba agenti se rozesmáli. Rookie totiž minulý měsíc vyšetřoval loupež pár vzácných koberců a po konci vyšetřování musel Directorovi podat zprávu. Nevěřil ale, že Director zprávy čte, takže doprostřed reportu zakomponoval recept na palačinky. „Uvidíme, jestli to není zbytečnost, tydlety zprávy,“ říkal. Faktem zůstává, že v Directorově kanceláři musela být vyměněna okna, protože Aunt Arctic zařvala vztekem tak silně, že okenní tabulky praskly. Mv100 se tedy rozhodl svou analýzu nepodceňovat. O hodinu později už ale skoro změnil názor. Úplně se ztratil v tom, jestli má používat minulý nebo přítomný čas, takže oba pravidelně střídal. Navíc Rarach říkal (minulý čas slovesa říkat), že se něco stane (budoucí čas slovesa stát se) a že to je (přítomný čas slovesa být) důležité, a to už bylo na nebohého agenta příliš. Sáhl po slovníku, aby se podíval na tvar, který se má v tomto případě použít, jenomže se mu to příliš nezdálo. Slovo, které měl použít, znělo „bylouše“. Mv100 měl pocit, že za chvíli omdlel/omdlévá/omdlí/omdlouše.

„Informace, které jste mi podal, agente, jsou velmi závažného charakteru,“ řekl Director a podíval se na řadového agenta, který právě telefonem někomu vysvětloval, že Director opravdu hovořit nemůže.

„Pane J6, můžete nás na chvíli nechat o samotě?“ zeptal se Director. J6 kývl hlavou a odešel. Aunt Arctic ze sebe strhla černou mikinu a vykoukla zelená barva.
„Tohle mě zabíjí,“ zavrčela, „J6 mě nikdy nenechá o samotě a v maskování je strašné vedro.“
„Říkali jsme vám, že ho nepotřebujete,“ pokrčil rameny Mv100.
„Ano, obávám se, že jste měli s Garym pravdu. Je to až otravné.“
„Každopádně mi teď musíte říct, co mám dělat.“
„Ano. Nu, milý M, řekla bych, že vy konkrétně nic. Práci dostanou jiní. Bude třeba postavit více Jet Packů a Aqua Grabberů, bude třeba zvýšit počet špionů na Panfu. Nebudu vám říkat, co všechno bude třeba, protože byste se v tom třeba nevyznal. Takže zavolejte J6 a běžte na pohotovost, protože vám začíná za pět minut.“
Mv100 kývl hlavou a odešel. Z Aunt Arctic se za jeho zády stal Director. J6 vešel do kanceláře.
Chudák Aunt Arctic, pomyslel si Mv100. Od té doby, co jsem ji vysvobodil, je taková nepříjemná a pořád všem vyká, dokonce i Garymu. Teď na tu pohotovost.

Dot ťukala propiskou do stolu, aby zabila nudu. Mv100 vytáhl mobil a hrál na něm IceBlock. Aunt Arctic se rozhodně zbláznila. Garymu vyká, zavedla pohotovosti, vyžádala si agenta do kanceláře jen kvůli papírování… Nejhorší ale bylo tohle hlídání. Dříve byl na základně vždy někdo, takže nikdo zaútočit nemohl. A dokud smysluplně fungovala policie, nemuseli agenti vyrážet vždy ke každé primitivní krádeži.
Dot zvedla hlavu od propisky: „Co vlastně říkal ten Rarach?”
Mv100 se zamyslel. „No, Director sice říkala, že je to tajné, ale stejně se to jednou všichni dozví. Herbert… Herbert se zná s tím mrožem, známým Senseie. Víš, kterého myslím? Víš. Takže - Herbert a Tusk spolu uzavřeli dohodu. Oba dva zaútočí na ostrov a společně ho ovládnou. Vytvoří tu diktaturu a budou se dělit o moc. Tusk bude vládnout východní polovině ostrova (protože je tam Dojo) a Herbert si vezme západ (kvůli EPF). To byl původní plán. Pak ale Tusk přiznal, že nedokáže ovládnout celou polovinu ostrova. Jeho elementové síly si dokážou podmanit nanejvýš čtvrtinu. Proto se rozhodli spojit se ještě s Pískem IX., králem Panfu.”
„Zdá se, že ti savci se vyžívají v královstvích a diktaturách,” okomentovala to Dot.
„To ano. Na Panfu nikdy nevznikla demokracie. Sensei mi ale jednou povídal o tom, že se některé pandy jednou pokusily okopírovat naši Radu starších tučňáků. Jejich povstání ale král krutě potlačil. Většina z nich dostala věčný ban nebo se museli odstěhovat z Panfu Island. Ale zpět k naší situaci. Písek IX. samozřejmě okamžitě souhlasil. Za pomoc ale požadoval třetinu ostrova. Ti dva jeho podmínku přijali. K Panfu má být připojen Iceberg, les, zátoka a obytná zóna. K útoku by mělo dojít snad někdy příští rok.”
„Jak hrozné,” zívla Dot, „Ten Rarach si to určitě vymyslel a my se teď budeme připravovat na neexistující nebezpečí.”
„Já mu věřím,” odporoval Mv100.
„Když myslíš…“
Na obrazovce se ukázal nějaký text a potichu začala houkat siréna.
„PROBOŘENÍ IGLÚ Č. 9765 - KONTROLU SITUACE POVĚŘEN AGENT MV 100”
„Ach jo. Jdu tam, ty hlídej.”
„Jasněee,” řekla Dot a usnula.

Když M dorazil k iglú 9765, nikdo tam nebyl. Střecha ani nebyl probořená. Poplach si někdo vymyslel a teď se směje v telefonní budce, jak jsou ti agenti pitomí. Mv100 se otočil, aby se vrátil na základnu, když tu ho někdo popadl, slepil mu zobák lepicí páskou a nasadil mu na hlavu pytel. Mv100 byl tak překvapený, že se ani nepokusil odporovat a jen zahučel: „Mmmmmmmm!”.

Ups, to nevydá moc dobře. Jan Plouvotleskač ví, jak to všechno dopadne!