„Tumáš, mroži, Jitsu,“ zařval Mv100 a hodil na Tuska své hvězdice sněžného ninji. Vodní ninja jej potom praštil kladivem, což stačilo na to, aby sněhulákům na tváři ztuhl úsměv a Tusk se s výkřikem snesl k zemi. Chvíli si Senseie a ninje prohlížel a potom se vypařil.
„Chtěl bych vám říci/Že jsme to dokázali/Tusk je poražen!“ ozvalo se ze Senseiových usmívajících se úst haiku. Potom ale zvážněl a řekl: „Musíte být unavení. Pojďte do Doja, odpočineme si.“ Ninjové samozřejmě souhlasili. Bitva trvala alespoň půl hodiny a ninjovské síly celé trojice byly vyčerpány. Bude trvat ještě několik dní, než se budou moci vrátit ke Card-Jitsu. Mv100 se svalil na jednu z podložek, které tu byly připravené pro nováčky. Zdálo se, že to nikomu nevadí. Když tam tak ležel, začal přemítat. Bylo mu divné, že se Herbert už tak dlouho neozval. V dřívějších dobách došla aspoň jedna výhružka za měsíc, ale teď bylo už asi půl roku ticho. Buď něco chystá, nebo se odstěhoval… Agent M vstal a začal si převlékat do civilu. Pásku přes oči si nechal na sobě, stejně jako amulet, který slabě zářil. Sáhl po své červené helmě a hodil si ji na hlavu. Proč vlastně pořád nosím tu přilbu, napadlo ho. Zamyslel se, ale zjistil, že neví. Snad je to zvyk od té doby, co mu v kavárně spadla na hlavu kovadlina a on musel ležet tři měsíce v nemocnici. Někdo jej poplácal po rameni. Otočil se. Byl to Sensei, který se mezitím také převlekl do svého normálního oděvu. Sněžná čelenka ležela opodál na jedné z položek a Sensei na sobě měl jen svou špičatou čepici.
„Byla to dobrá práce, agente,“ zašeptal.
Mv100 vytřeštil oči. „Jak víte, že jsem agent?“
„Můj starý přítel/Jehož jsme porazili/Zná toho tvého,“ zamumlal tajuplně.
„Kterého?“
„Obávám se, že/Jsou oba nebezpeční/Rod Mammalia,“ řekl Sensei a obrátil se k Mv100 zády.
„Ale vždyť jediný savec, kterého znám, je Her… Aha,“ zarazil se agent M. Takže Tusk a Herbert se znají? To by mohlo vysvětlovat Herbertovo ticho. Nebo že by ne?
Byl večer. Mv100 krmil puffla a plánoval, že se za pár minut rozvalí v posteli a usne. Když se Jiří konečně najedl, Mv100 se podíval na kalendář, aby zjistil, co ho zítra čeká. Vytřeštil oči. Jak mohl jen zapomenout, že má dnes pohotovost na centrále? Rychle si oblékl uniformu a vyběhl z iglú. Pufflové jen zamrkali. Když přeběhl celý ostrov (což byla pořádná fuška, protože Mv100 měl iglú mimo hlavní zónu – poblíž dolu), druhý agent na něj už čekal před budovou EPF.
„Kde zase jste?“ zasyčel na něj.
Mv100 mávl ploutví. „Zapomněl jsem, že mám pohotovost.“
„To byste neměl. Kdyby se něco stalo, zůstala by centrála prázdná.“
„Ale vždyť já vím. Nemůžete už být zticha?“ rozzlobil se Mv100. Ten druhý agent byl nováček, ale myslel si, že všechno ví nejlíp.
„Promiňte, pane,“ odvětil úsečně. Oba agenti vešli do základny a svezli se výtahem do podzemí. Pohotovost proběhla normálně. Samozřejmě se nic nestalo a jediným výsledkem bylo, že se oba agenti strašně unavili. V pět hodin konečně přišli agenti ranní služby a Mv100 mohl jít domů. Lehl si do postele a usnul. Ve dvanáct hodin ho vzbudilo vyzvánění mobilu. Volal Gary.
„Tady Mv100, co se děje, Gary?“
„Omlouvám se, že tě budím, ale máme tu problém. Jirka Rarach je nemocný a potřebuje tě vidět.“
„Mám být lékem zločince?“ podivil se Mv100.
„Přesně tak. Nemůžeme si dovolit, aby se mu něco stalo ještě předtím, než se dostane k soudu.“
„Ach jo. Tak já běžím,“ řekl nakonec a ukončil hovor. Protože byl den, nemusel běžet přes celý ostrov, ale mohl použít teleport. Několikrát klepnul na displej mobilu a za chvíli zmizel. Pufflové jen zděšeně zakníkali.
„Tak my vás tu necháme o samotě,“ řekl Rookie a zavřel za Mv100 a Rarachem dveře.
„Co chceš?“ zeptal se ostře agent.
„No… já…“ začal koktat Rarach.
„Co?“
„Rozhodl jsem se vám pomoct.“
Tohle sdělení Mv100 zcela ohromilo. „Proč?“
„Četl jsem si návrh žaloby a… mě se fakt nechce dostat roční ban. Bylo tam napsané, že když budu vypovídat, může se ta doba zkrátit.“
„To je pravda. Tak mluv.“
Rarach se nadechl a spustil. „Sult- Herbert něco říkal o nějakém Tuskovi. Tehdy jsem nevěděl, o koho jde, ale teď je toho plný ostrov. Říkal, že kdyby selhal plán Jednotky Sultána Herberta a Tučňákoměňovátoru, mohl by sílu toho Tuska použít k útoku. A taky povídal něco o Panfu.“
Tak tohle bylo zajímavé.
„Proč to chceš říct jen mně?“
„No… Přijdeš mi jako nejschopnější agent, který není na nějaké vedoucí pozici. A taky jsem přes jednoho dozorce zjistil, že ovládáš všechny živly, elementy. Koneckonců, máš tu amulet a vidím, že svítí, takže…“
Agentovi M to imponovalo. Rarach nemohl vědět o agentovi A, (který byl legendou, dokud si nezlomil nohu, když musel vyběhnout dva schody do jedné restaurace) takže mohl mít i pravdu. Asi. Možná. Teoreticky. Ne. Jo. Fakt?
„Pověz mi víc o těch plánech.“
A Jirka Rarach, vězeň se statutem spolupracujícího obviněného, mluvil ještě dlouhé dvé hodiny.
Jan Ploutvotleskač
A druhý díl Příběhů
Tak počkejte si
Přidat komentář