Penguin Operating Systém – Část druhá
napsal kryserka

Otevírám oči. Uff! Tady jsem asi správně. Ležím na posteli. Vypadá to tu jako v nemocnici, ale nemocnice to určitě není. Všude okolo jsou totiž různé blikající přístroje, obrazovky a tlačítka. Chvilku čekám a myslím si, že třeba někdo přijde, ale poté se rozhoduji, že to tu prozkoumám sám. Odtrhám ze sebe všechny měřicí přístroje. Seskakuji z postele a stavím se na vlastní nohy. Trochu zavrávorám, ale brzy už stojím pevně. Vycházím ze svého pokoje a nacházím se na dlouhé chodbě. Všechno okolo vypadá futuristicky a všude vidím nějaké přístroje. Na konci chodby vidím nápis: Hlavní řídící místnost. Tady musí být Gary! A vskutku, když se otvírají dveře, vidím Garyho u obřího řídícího panelu. Před panelem je obří okno a z něho lze vidět… Země? My jsme ve vesmíru? Náhle si mě Gary všimne a hned začíná:
„Jsem tak rád že jsi zpět Mv100! Bylo opravdu těžké tě najít. POS si dal záležet na tom, aby tě dobře ukryl. Ale to ostatně udělal se všemi agenty. S tvojí pomocí se mi je určitě ale povede najít. Mimochodem, vítej na palubě Golden Fish. Je to vesmírná loď, která se mi povedla sestrojit z věcí, co nám tu zanechali naši přátelé ze Star Wars Party. Říkal jsem si, že by mohla být k užitku pro případy, kdy není zrovna bezpečné být na Zemi. Což je třeba teď.“

S tázavým výrazem odpovídám: „Počkej, počkej, počkej Gary. Vytváříš jednu otázku za druhou a odpovědi žádné. Co tohle sakra všechno má být?“
Gary vzhlédl k Zemi v okně a řekl: „No i nu je to celkem dlouhý příběh. Takže si možná tady sedni.“
Všechno to začalo tím, že se na Clubu Penguin zvedla kriminalita. Začalo se objevovat, čím dál tím víc zloduchů a navíc vedlejší státy začínají být čím dál tím víc agresivnější. Agenti už na tohle všechno nestačí. Nemáme jich tolik, aby měli oči všude a stíhali všechny případy řešit najednou. A tak mě napadlo: Jak zajistit, abychom měli kontrolu všude a zároveň bylo všechno ihned řešeno a nic nemohlo selhat? No jistě! Stvořím operační systém, na kterém poběží veškeré digitální zařízení CP! Vše bude hlídané a řízené! Club Penguin nebude nikdy víc v bezpečí jako s tímto vynálezem. Zároveň jsem ale věděl, že takové zařízení bude potřebovat sakra hodně elektřiny. A solární panely nestačí už ani teď. Proto mě napadl další v té době geniální nápad. Už dříve jsem prováděl výzkum, který se zabýval povahou našeho druhu. Zjistil jsem, že na rozdíl od všech živočichů na planetě se lišíme tím, že vyzařujeme obrovské množství energie v podobě smíchu, radování se a bavení se. Žádný jiný druh se nedokáže tolik nadchnout pro věc jako my. Nikdo nepořádá náhodné oslavy a nikdo nevidí ve všem zábavu. A proto jsem se rozhodl, že Penguin Operation Systém neboli POS pojede na jinak nevyužité energii smíchu.
Brzy jsem vymyslel stroj, který tuhle energii umí zpracovávat a prototyp umělé inteligence. POS byl v celku rozumný a chytrý přístroj, který věděl, co je správné, a stal se mým dobrým kamarádem, i když to byl vlastně jen stroj. Vše jsem poté ukázal Directorovi, který byl nadšen. Ovšem rozhodl se, že celá věc zůstane v tajnosti. I když se snažíme o bezpečnost, někteří tučňáci si už začínají stěžovat na narušování soukromí a tohle by to všechno jenom zhoršilo. Do každého přístroje byl tedy nainstalován můj operační systém s tím, že jde o běžnou opravu. Vše šlo jako po másle. Kriminalita se snížila, tučňáci začali být spokojenější a tím byl přístroj silnější. Ale všechno se zvrtlo.
Sám POS není zlý. Vždyť čerpá energii z čistého smíchu. Myslím si, že jeho nenávist musel nastartovat nějaký negativní podmět. Zřejmě Herbert nebo někdo jemu podobný se snažil najít v systému skulinku a povedlo se mu to. Jenže s následky, které tohle rejpání zanechá, asi pachatel nepočítal. Systému se vymazalo základní pravidlo, které jsem mu dal: Nikdy neublíží žádné živé bytosti. Místo toho si dal počítač jediný cíl: síla a moc. A objevil jak ji získat více energie. Jak jsem říkal, tučňáci ukrývají velkou životní sílu a pozvolna ji uvolňují svým veselením se. Tím si ji i obnovují. Ovšem pro tučňáka je extrémně náročné setkávat se s bolestí, depresí a smutkem. Proto pokud se s něčím takovým potká, uvolní obrovské množství energie a může se i zabít. POS proto pomalu vymýšlel plán, jak získat moc na Clubem Penguin, ale neustále se tvářil jako ten milý hodný robot, který by neublížil ani mouše.
Toho osudného dne se nic zvláštního nedělo, ale však okolo osmé hodiny večer, kdy už byli všichni uvnitř svých iglú, tak všechno zhaslo. Jen já jsem byl ještě venku a zkoušel můj nový vynález Kočkotoast 7000. Vyrábí elektřinu na principu toho, že kočičí puffle vždy přistane bříškem dolů a toast dopadne vždy namazanou stranou dolů. Neomezená elektřina! Ale zpátky k problému. POS vypustil do budov obrovské množství uspávacího plynu. Všichni tučňáci upadli do hlubokého spánku. Poté POS vypustil vznášející se droidy, které posbírali tučňáky. No a nakonec to nejúžasnější! Uprostřed města se rozevřel obrovský poklop a z něho se pomalu začal vysunovat obrovský mrakodrap! Ani nejvyšší hora na Clubu Penguin není tak vysoká jako tenhle mrakodrap. Všichni droidi brali tučňáky do tohoto mrakodrapu. Ven se vraceli bez nich a hledali další. Všechno jsem to viděl z Mountain, kde jsem právě byl, a byl jsem ohromen, ale zároveň vyděšen. Nikdy jsem nic takového neviděl. Okamžitě jsem běžel k EPF a snažil se zjistit, co se děje.
Proklouzl jsem mezi droidy, kteří už všude hlídkovali, a pronikl do střediska. Nikdo tu nebyl, což bylo zvláštní. Nastartoval jsem počítač a v tom na mě promluvil hlas POS:
„Vítej Gary! Jak dlouho jsem tě hledal, můj příteli.“
„Co se to tu děje, POS? Proč tu nikdo není a venku hlídkují droidi? A co má znamenat ta obrovská budova uprostřed města?!“
„Neskákej záporákovi do řeči, když mluví, tučňáku! Víš, musím ti poděkovat. Bez tebe bych byl topinkovač, nebo kávovar. Teď jsem se stal ale nejmocnějším pánem Clubu Penguin. A brzo si podrobím celý svět. Ptáš se, kde jsou všichni? Víš, zjistil jsem, že zármutek tučňáků je daleko lepší zdroj energie než jejich smích. A proto jsem, každého z nich umístil do mé vymyšlené reality, kde se splnili jejich nejhorší noční můry. Strach, bezpráví, nedostatek, nečistota, svět bez řádu a smíchu. A cítím se teď mnohem silnější! Brzo budu pánem světa! Ale ty bys mi mohl mé plány přerušit. A tak se tě musím zbavit. Je vtipné, že výtvor překonal svého stvořitele. Ale dost tlachání. Právě ti pouštím do místnosti smrtelný neurotoxin. Do minuty už tvoje tělo nebude schopné odbourávat škodliviny a ty zemřeš. A nikdo mě už nezastaví! Příjemnou smrt!“
„POSi? Co? To ne! Tohle jsem ti nenastavil. Bože co jsi to udělal? Sakra musím se odtud dostat. Přemýšlej Gary, přemýšlej… na CP není bezpečno, musím se dostat pryč. Ale jak?“
Na hlavní obrazovce se začal odpočítávat časový limit 60 sekund. Šlo slyšet, jak se POS směje a vychutnává si smrt svého stvořitele. Já se ale nehodlal vzdát. Při mém usilovném myšlení mě napadla právě raketa Golden Fish poháněna pálivou omáčkou a Kočkotoastem 7000. Na palubě navíc není nainstalován POS, takže zde budu v bezpečí. Vrhám se tedy s jednoho ze sluchátek, které jsou v místnosti EPF pro veřejnost a říkám:
„Kód 8008 stupeň důležitosti 10. Možná sis myslel POS, že máš všechny trumfy v rukávě ty, ale já jsem ten, kdo tě stvořil a taky jsem ten, kdo tě zničí! Nikdo nebude věznit tučňáky!“
Na obrazovce je 30 sekund do mé smrti a raketa je vysunuta. Nastupuji do ní a POS vykřikuje:
„Nééé! Takhle to teda nebude! Droidi na něj! Nenechte ho utéct!“
Jenže je moc pozdě. Golden Fish opouští Zem a zapínám krytí, aby mě nemohli naleznout. Zde poté zjišťuji všechny okolnosti, co se stalo.
„To je… nevím, co na to říct. Takže všichni tučňáci jsou teď v jejich simulacích a zažívají jejich nejhorší noční můry? To je příšerné,“ říkám Garymu.
„Ne tak úplně. Většinu tučňáků POS uvěznil do jedné obrovské simulace, kde je nutí žít v totalitním režimu, jako například při operaci Blackout. Nesnaží se je zabít, pouze vysát jejich životní sílu zlomením jejich vůle. Tučňáky se silnou vůlí jako Senseie, Directora nebo JPG uvěznil v jejich speciální simulaci, kde musí čelit svému největšímu strachu. Tebe chtěl ale zabít hned a tak ti nasimuloval tu nejhorší simulaci, jakou dokázal. Vypočítal si, že ty jsi pro něj nejnebezpečnější a ve většině případů jsi to právě ty, kdo zachrání situaci.“
Zamyslím se a odpovídám: „No, to mi trochu lichotí… ale co teď? Musíme vymyslet plán, jak získat tučňáky zpět.“
„Neboj, to už mám vymyšlené. Nejprve musíme osvobodit ostatní speciální tučňáky. S jejich pomocí poté musíme ve hlavní simulaci napáchat co nejvíce nepořádek. Vytvářet paradoxy, přetížení a zmatek. Jakmile shodíme simulaci, oslabíme POS natolik, že se s ním budeme moci utkat a vypořádat se s ním, jako to děláme se všemi záporňáky.“
„To je všechno super, ale jak se dostanu do simulace?“ ptám se.
„Všechno je zařízené. Mám tu věcičku, která dokáže tučňáčí mysl přenést do simulací. Teď už jen potřebuji agenta vhodného do terénu. A tím jsi ty!“
S nadšením v obličeji vykřikuji: „Super! Mám sto chutí toho POSe pořádně nakopat do procesorů.“
„Dobře tedy není na co čekat! Vlez sem. Za několik desítek sekund budeš poslán do hlavní simulace. Mimochodem v simulaci jsem ti připravil pár překvápek, které se ti určitě zalíbí! Simulace začíná za tři… dva… jedna.“
V té chvíli se vše zatemnělo. Procházím barevným tunelem. A najednou… znovu otevírám oči.