Penguin Operating Systém – Část třetí
napsal kryserka

Probouzím se na rušné ulici nějakého města. Tohle nevypadá na město z Clubu Penguin. Všude okolo jsou vysoké budovy a mezi nimi jsou rušné silnice plné aut. Nikde není ani stopa po sněhu a je temná noc. Na všech těch budovách jsou obří obrazovky a na nich se přehrávají nápisy jako „Nemáte šanci, tučňáci, všichni kdo vás chránili, jsou pryč“, „Přestaňte uchovávat naději a poddejte se“, „Podlehněte vašemu vládci“ nebo „Uctívejte mě“. A vypadá to, že to zabírá. Po ulicích chodí hromady tučňáků, ale nikdo se nesměje ani neusmívá. Místo toho jen pořád někam spěchají, tváří se nevýrazně nebo naštvaně a strkají do sebe. Z reproduktorů po městě se náhle ozývá:
„Vítá vás váš vládce v dalším krásném dni v Penguinpolis! Jako vždy, slunce dnes nevyjde a očekávejte možné prudké lijáky a bouřky! Je to přesně měsíc, co jste všichni součástí nového systému a mnozí z vás se už poddali a uctívají mě jako vašeho jediného vládce. Poddejte se i vy ostatní! Každý, kdo se poddá a bude pracovat pro mne, získá obrovské bohatství a všichni mu budou závidět. Už nebude potřebovat žádné otravné přátele, budete mít jen vaše nechutně velké bohatství a mě! Každý den si budete užívat nejnovějších aut, nejlepšího jídla, krásných apartmánů a bazénů zlata! Stačí jen jediné: podlehněte!“
Náhle se mi ozve Gary do sluchátka, které mám po probuzení v uchu: „Taky tě vítám. Mimochodem, nikdo neví, že tohle umělá realita. Všichni si myslí, že POS zničil všechno na Clubu Penguin co stálo a nyní jsou v kompletně přebudovaném městě jménem Penguinpolis. Nikomu to ale neříkej. Vzbudil bys jenom pozornost a tu zatím nechceme. Teď už ale k plánu. Víš, jak jsem ti říkal o překvapení, co tě tady čeká? Povedlo se mi dostat do pár důležitých kódů od simulace a dokážu ji trochu změnit. Konkrétně ti dát superschopnosti. Skákat do obrovských výšek, běhat rychleji než auta, střílet ohnivé koule, nebo třeba dupnout a způsobit tím otřes země. Myslím, že by se nám to mohlo celkem hodit, až budeš zachraňovat ostatní.“
„To je super, Gary! Sem s tím!“ nadšeně odpovím.
„Zahajuji proces transformace. Trochu to bude nepříjemný pocit, ale to snad přežiješ…“
„Co? Co myslíš jako nepříjemný po-AU!“
Říkal jsem, že to trochu štípne.“ odpovídá Gary a přitom se zasměje.
„To je vážně šíleně vtipné. Ale máš pravdu. Cítím tu sílu! Hned to musím zkusit!“
Rozebíhám se. Cítím, jak najednou moje ploutve zrychlují a zrychlují. Vidím kolem sebe jen mihotání aut a tučňáků. Tohle je fakt super! Mohl bych zkusit skočit. Skrčím ploutve a odrážím se. Společně s mým rozběhem se najednou ocitám v obrovské výšce a vidím město z ptačí perspektivy. To je úžasné, co POS vytvořil. Možná je to šílený počítačový program, ale tohle město plné věží, mrakodrapů, aut a světel se mu vážně povedlo. Není tady, ale nic zeleného. Nic živého. Vypadá to, jak kdyby všichni zapomněli na ostatní a zajímali se jen o sebe. Musím všechny, co nejrychleji, zachránit!
Rozhoduji se, že přistanu se zemětřesným dupnutím. Letím k zemi a Gary náhle křičí:
„Ne, tohle nedělej, Mv100!“
Pozdě. Dopadám s obrovskou ránou na zem a okolo mne se na padesát metrů zachvěje zem. Několika domům prasknou okna ze zvukové vlny a někteří tučňáci se ani neudrží na nohou.
„Mv100, na tohle není čas! Zbytečně na sebe strhuješ pozornost! Nezapomeň, že to, co se ti stane v simulaci, se ti stane i v reálu!“
„To tady má jako POS policii, nebo co? Prosím tě, co by se mi mohlo stát?“
Po dokončeních mých slov se najednou ozval další otřes. Ten ale nebyl ode mě. Něco se rýsuje za mrakodrapy. Co to? To je obří robot! Sakra a právě střílí! Kolem mě najednou těsně prolétl laserový paprsek. Asi bych měl zdrhat.
„Mv100, utíkej po trase, co jsem ti právě označil! Vede ke dveřím od prvního vězného agenta!“
Rozbíhám se a robot mě stále následuje a střílí po mne. Tohle je opravdu šílené. Předbíhám auta a za mnou se žene obří robot, co ty auta drtí. Přeskakuji budovy, odhazuji vše, co mi stojí v cestě. V dálce vidím modré blikající dveře. To musí být ono! Na poslední chvíli se mi povede do dveří vstoupit. Málem mě ten obří topinkovač rozmáčkl. Znova slyším Garyho:
„Na takové blbnutí máme ještě času dost! Neupozorňuj na sebe zatím. Musíme nejdříve získat všechny agenty. Teď se nacházíš v simulaci Direktora.“
Jsem na další rušné ulici. Vypadá skoro jako ta z hlavní simulace, ale tady je den. Všichni někam chodí. Procházím ulicí a nepřipadá mi nic podezřelého. Potom si všímám jednoho starého tučňáka, co leží na kraji chodníku a žebrá. Přistupuji k němu blíže. Vypadá to, že je to žena. Má potrhané oblečení a klepe se zimou a stářím. Přistupuji k němu blíže a ptám se:
„Dobrý den neviděla jste tady někde Aunt Arctic? Růžová čepice, brýle, zelená barva.“
Stará tučňačice se na mě podívá a odpovídá: „Takhle mi už dlouho nikdo neřekl. Já jsem Aunt Arctic, ta která nikdy nic nedokázala.“
S údivem na tváři odpovídám: „Co? O čem to mluvíte? Přestaňte tu sedět, vždyť jste slavná reportérka tučňáčích novin a dokonce ředitelka tajné služby!“
„Mohla jsem být,“ zklamaně povídá.
„Ale vy jste!“
„No, nevím, o čem tu tedy mluvíš, ale já jsem pouze žebrák. Vždycky jsem si chtěla založit vlastní noviny a také jsem chtěla změnit dění na ostrově k lepšímu, tak mě napadlo přidat se k tajné službě. Ale moc jsem se bála. Bála jsem se toho, že to nedokážu, že to nezvládnu. A teď už jsem moc stará na to, něco dělat.“
„Aunt Arctic, nevím, o čem to mluvíte, ale to co si myslíte, není pravda. Vy byste se nikdy nebála z neúspěchu! Dokázala jste toho už tolik, jako žádný jiný tučňák. Jsme vám všichni vděčni. A nyní vás znova všichni potřebujeme. Tučňáci jsou v nebezpečí!“
„Mluvíš nesmysly. Jsem jenom podřadný tučňák, který nic nedokázal.“

Gary se náhle ozývá: „Na tohle není čas. Mv100, abys ji zachránil, musí s tebou projít zpět těmi dveřmi.“
Aunt Arctic reaguje: „No vidíš. Gary. To je tučňák, který toho dokázal hodně. Vymyslel tolik věcí, které nám nyní usnadňují život. Já tu jen sedím a žebrám. Nezvládnu nic lepšího.“
„Hlouposti! Jste ředitelka tajné společnosti, která udržuje ostrov v bezpečí, a píšete úžasné noviny, u kterých se baví každý tučňák na ostrově. Sjednotila jste nás a vedete nás za správnou věc! A teď jste potřeba víc než kdykoliv předtím! Všichni jsou rozhádaní, přestali se smát a nespolupracují! Stačí jen, když se mnou projdete těmi dveřmi.“
„Ale… ale já nemůžu. Bojím se.“
„Ale no tak! Překonejte ten strach! Vy to zvládnete! Jste Aunt Arctic! Potřebujeme vás!“
„A víš co? Dobře! Už tolikrát jsem se vzdala bez boje! Dojit ke dveřím snad ještě zvládnu! A jestli to, co říkáš, je pravda, tak mě mí tuňáci potřebují!.“
„Tak se mi líbíte! Pojďte, pomůžu vám vstát!“
Pomáhám Aunt Arctic se zvednout. Konečně se na jejím zamračeném obličeji objevil úsměv. Jdeme ke dveřím, procházíme a objevujeme se v dalším tunelu.