Penguin Operating Systém – Část první
napsal kryserka

Probouzím se. Cítím na jazyku pachuť písku a kouře.
„Tohle asi nebylo cvičení,“ říkám si sám pro sebe. Jediné co si totiž pamatuji, byl zvuk alarmu a křik tučňáků. Ležím v hromadě sutin v polorozpadlém domě. Vypadá to na místnost velícího centra EPF. To teda muselo být něco fakt velkého. Chvilku ohromen nad zkázou centra pouze koukám okolo sebe a prohlížím si všechno to rozbité vybavení. Doufám, že tu není nikdo další. Asi bych měl zmizet, než se to tady celé rozpadne. Zvedám se, ale náhle mě něco strhne k zemi. Zatraceně! Levou ploutev mám pod kusem traverzy. Tlačím, kývám a snažím se ze všech sil ploutev vyndat. Po nějaké té době se mi ploutev povede vysunout. S ploutví se ale pohnula i samotná traverza. A ta šťouchla do zdi. Zdi, která držela celý strop nějak tak stabilně nade mnou.
„Tohle, ale fakt nevypadá dobře!“ Rychle se zvedám a začínám utíkat směrem k malému světlému bodu na konci celé místnosti. Hlavní východ! Skvěle! Teď se k němu ještě dostat neplacatý a bude to super! Neohlížím se, ale slyším, jak za mými kroky padají zdi, stropy a další vybavení.
Jestli se zastavím, bude ze mě akorát tak palačinka, pomyslím si. Skáču přes sutiny, snažím se vyhýbat padajícím kovadlinám, rybám a vázám (nahrané hodiny Bean Counters se vyplatily) a zkáza je čím dál tím blíž. Ale východ taky! Už tam budu. V poslední chvíli se mi povede skočit a proskočím ven. Za mnou se jen ozve hrozivá rána a objeví se obrovský oblak prachu.
„Tak tentokrát tu základnu asi už neopravíme.“ Rychle se vzpamatovávám a dostávám se znovu na ploutve. Musím najít ostatní a zjistit, co se stalo!
„Doufám, že jsou všichni v pořádku,“ říkám si pro sebe trochu vyděšeným tónem. Je noc, ale měsíc až nějak moc podezřele svítí. Všichni určitě budou ve městě. Rychle se tam vydám. Určitě budou potřebovat pomoct. Zřejmě nás někdo napadnul. Beztak zase Herbert! Proboha co mu na nás tak vadí? Měl by se probudit, jediný kdo je tady šílený je on. Běžím. Běžím možná i rychleji než předtím, kdy jsem běžel o svůj život. Chci vidět, co se stalo. To čemu ale budu svědkem, bych možná raději nechtěl vidět…

Dobíhám k Town a vidím, že i tady bude potřeba rekonstrukce. Už z dálky je znatelné, že Dance Clubu chybí celé druhé patro. To kavárna ho má, ale uprostřed budovy je zaražen náklaďák. A obchod s oblečením spíše vypadá jako hromadná skládka.
„To muselo být něco opravdu silného,“ říkám si znova pro sebe zmateně. Možná nějaké tornádo. Nebo snad tohle provedlo nějaké zvíře? Ani dinosauři takhle nezničili ostrov od jejich poslední návštěvy při prehistorické párty. Ve městě budou snad vědět. Doufám, že se jim nic nestalo. Čím dál tím víc se blížím ke městu a začínám mít divný pocit. Je tu nějaké nevídané ticho. Zřejmě jsou asi všichni uvnitř. I když nevím, jak moc je bezpečné pohybovat se v těch rozpadlých budovách, sám s tím mám zkušenost. Jsem zrovna za zadní zdí kavárny a náhle ucítím příšerný zápach.
„To je hrozné. Smrdí to tu, jak kdyby tu něco hnilo!“
Vyjdu z rohu, když najednou to vidím. Celé město je poseto těly mrtvých tučňáků. Kaluže krve vyplňují mezery v chodnících.
„Proboha co se to stalo? Vždyť… všichni… všichni jsou mrtví!“ křičím vyděšeně. „Támhle leží můj pošťák! A támhle kuchař z pizzerie! A támhle… je Gary! Sakra proč? Proč tohle všechno?“
Náhle uslyším kašlání. Někdo žije! Běžím ke zdroji zvuku a vidím, že tučňák má růžovou čepici. Director! Musím mu pomoct! Zadýchaný přiběhnu ke Directorovi.
„Co se vám probůh stalo? Že jste v pořádku? Že je tohle jen nějaký žert… nebo párty… nebo já nevím,“ třesoucím hlasem se ptám.
Zvedám Directorovi hlavu, ať se může nadechnout. Jakmile to udělám, podívá se na mě a křehkým hlasem řekne: „Tupče! Všechno je to jen tvoje vina!“
Poté zavře oči a vydechne naposled.
Všechno je to jen tvoje vina. Všechno je to jen tvoje vina. Všechno. Sedím na studeném sněhu a do očí se mi hrnou slzy. Přemýšlím. Začíná se mi to vybavovat. Myslím, že jsem omylem vylil do přístrojů na centrále kafe nebo tak něco. Jakmile jsem to udělal, spustil se alarm a nastal chaos. Slyším šílený řev a křik. A já se na to všechno jenom dívám. Snad se i usmívám. Snad z toho mám i potěšení. Lehám si a zavírám oči. A usínám nádherným pocitem. Okolo sebe slyším jen nářek a pláč a jsem šťastný. Takže…takže je to všechno moje vina. A teď jsou všichni mrtví. A já jsem se jim ani nijak nesnažil pomoct. Prostě jsem všechny nechal umírat. A měl jsem z toho ještě potěšení. Co jsem to za tučňáka? Selhal jsem na plné čáře. Jako agent, jako ochránce, jako přítel, jako žijící bytost. Užírám se ve vlastním smutku a stále víc se propadám do deprese. Čím dál tím víc si uvědomuji, že jsem zrůda. Horší než všichni záporáci dohromady. Skutečný nepřítel Clubu Penguin jsem byl já. Já jsem byl onen tučňák, co zničil celé tučňatstvo. Zasloužím si zemřít.

Jsem na vrcholu majáku. Je pozoruhodné, že ještě nespadl. Dívám se dolů. Nezasloužím si žít. Přelézám zábradlí. Pouštím se. Přijde mi to docela nedávno, kdy jsem dělal to samé. Ale tehdy mě čekala záchranná matrace z pufflů…

Ale najednou slyším jakoby odevšud: „Ne, nedělej to! Tohle není skutečné!“ Rychle se chytnu. Co to bylo? „Mv100? Jsi tam? Prosím, ať tam jsi,“ říká roztřepaný hlas, znějíc nápadně povědomě. Odpovídám: „Jo, tady Mv100. Právě se tu snažím spáchat sebevraždu a na náhlé hlasy z nebe opravdu nemám čas.“
Hlas naléhavě odpovídá: „Počkej, tohle není skutečné! Nejsi na Clubu Penguin! Nikdo nezemřel! Všechno je to jen virtuálně. Vždyť mě slyšíš. To jsem já, Gary! Přestaň dělat hlouposti. Jsi ten nejlepší agent, kterého znám, vlastně i nejlepší tučňák co znám! Nikdy bys něco takového nedovolil! A i kdyby, tak bys všechno začal ihned řešit a zachránil bys nás! Nejsi zrůda, jsi agent M! Tak se přestaň užírat a raději mi pomoc tě dostat odsuď ven. Hehe, to se rýmovalo.“
Moc vtipné. Chvíli přemýšlím a zase si dávám věci dohromady. Takže tohle není pravda? Nic z toho se nestalo? Nikdo neumřel? Tak kde to jsem? Musím se odsud dostat!
„Fajn, Gary, pusťme se do toho! Nechci tady zůstat už ani o sekundu navíc!“ řeknu odhodlaně. „Takhle tě chci slyšet! Dobře, jak jsem říkal, jsi v umělé realitě. Celá simulace je postavená na tvé beznaději a smutku. Pokud ale začneš dělat něco veselého, něco zábavného a tak, s tím simulace už nepočítá! Vytvoříš chybu a přetížíš systém. A jakmile se to stane, simulace se vypne!“
„To zní… zajímavě, Gary! Ale co můžu udělat tak zábavného, že to přetíží systém?“ ptám se.
Gary nadšeně odpovídá: „Něco typického pro tučňáky!“
Zamýšlím se a poté nakonec odpovím: „Hm… tak to uspořádám tu největší párty, jakou kdy ostrov zažil!“

Běžím městem. Jsou tu pořád těla, ale teď už vím, že tohle není pravda a že nikomu se nic nestalo. Přicházím do Dance Clubu. Je to tu pusté, ale s trochou štěstí se mi povede nastartovat elektřinu z baterií a v krabicích v kotelně jsou nějaké staré ozdoby od minulých párty. A tak začnu chystat. Startuji elektřinu a zapínám typickou hudbu. Poté vezmu všechny ty věci, co se schovávaly a dám je naprosto všude. V rohu jsou Santovy sáně, vedle nich je obří nafukovací chobotnice a u repráků stojí krabice s nerozdanými free itemy. Prostě párty jak má být!
„Pořád to nestač, M! Musíš to tady rozjet!“ naléhavě slyším Garyho hlas.
„Taky jsem ještě nezačal s hlavní show, Gary!“ odpovídám mu vesele. Přistupuji k DJ pultu, hlasitost nastavuji na 100% a vkládám cédéčko s nápisem „The Party Starts Now“.

Všechno duní, klepe se a já u DJ pultu tancuji, jako když je Music Jam. Nenapadlo mě, že v jeden den se mi povede zažít tu největší depresi mého života a zároveň i největší oslavu! I když jsme na ní sám. Teda… počkat! Ti tučňáci ožili a jsou v pořádku! A přicházejí dovnitř!
„Už to skoro bude Mv100! Pokračuj!“ vykřikuje Gary nadšeně.
Dance Club je naplněn tučňáky a všichni tancují, jak kdyby to bylo naposled. Tohle je fakt něco! A všichni vykřikují moje jméno! „Mv100 je nejlepší! Rozjeď to, Mv100!“ Takže já nejsem zrůda! Neselhal jsem! Pořád mě mají všichni rádi! Pořád mám svoje kamarády! Hurá! V tomhle úžasném pocitu si přestávám všímat věcí okolo a začínám být omámený. Najednou všechno začíná poblikávat, zrnit a zpomalovat se. A poté omdlévám.

Probouzím se.